Robert
už ví, co chce, tedy koho chce, jenže James hodí zpátečku. A dokonce si
nabrnkne nějakého profesora! Tomu Robert musí zabránit.
Ano, mám rád žárlivého Roberta ;-)
Inspektor
Lewis se musel štípnout do ruky, aby se ujistil, že je vzhůru, protože scéna,
která se před ním odehrávala, nemohla být skutečná.
Bohužel,
štípnutí ho ujistilo o tom, že je vzhůru a to, co se teď momentálně děje, je
skutečné.
Jejich
poslední případ stál opravdu za to. Týkal se opět oxfordské společenské
smetánky a jejich spolků a Robertovi z toho bylo značně nevolno. Při
vyšetřování tak potkali typickou paletu všech nafoukanců a samolibých pitomců a
podle Roberta tím největším blbem byl profesor teologie se specializací na
středověk. Robert mu nefandil už od prvního okamžiku, ale jeho averze
vystoupala do neuvěřitelných výšek, když se profesorův zájem zaměřil na Jamese.
Stačila
totiž jedna věta, kterou jeho seržant vypustil z pusy a profesor zavětřil.
Poté Robert již jen přihlížel tomu, jak ti dva lehce vklouzli do konverzace
jako by byli starými známými.
A
teď? Případ byl uzavřený a žel bohu profesor nebyl pachatelem, takže si mohl
dělat, co chtěl a momentálně chtěl něco urgentního dělat s Jamesem. Měl
totiž takovou drzost, že přišel na stanici a s absolutní samozřejmostí se
doptal na Jamese.
Robert
sice nevěděl, o čem ti dva mluví, protože on seděl v kanceláři a oni stáli
na chodbě, ale podle řeči těla, ať už ten pitomec říkal Jamesovi cokoliv, tak to
jeho seržant přijmul krátkým kývnutím a drobným úsměvem!
Úsměv! Takový úsměv James jemu nikdy
nevěnoval!
Křup!
Robert
se překvapeně podívá na zlomenou tužku, která mu ve dvou kusech ležela
v ruce.
Poté
opět zvedl pohled, jen aby vystihl moment, kdy se profesor jemně dotkl Jamesova
zápěstí. Ano, přesně toho zápěstí, na kterém měl James své hodinky.
MOJE hodinky! Napnul se
vnitřně Robert a málem vystřelil ze židle, když ten vetřelec jemně vyhrnul
rukáv Jamesovy košile a odepnul Jamesovy krycí hodinky, aby si mohl prohlédnout
ty, které byly doposavad ukryté před zraky ostatních, a které viděl jen on a
Laura.
„No
to snad - !“
Robert
už to nevydržel a rázně vzal za kliku od jejich kanceláře. Skoro až vydupal na
chodbu s úmyslem dát tomu jednomu imbecilovi ránu mezi oči.
„Opravdu
to nebude problém?“ zeptal se takzvaný profesor a Robert na poslední chvíli
hodil zpátečku a zacouval za roh.
Tohle není správné! Nadával si
v duchu, protože poslouchat cizí rozhovory se nikdy nevyplatilo, ale nějak
se nedokázal sám se sebou hádat. Hlavně měl pocit, že mu do toho mluví hlavně
hodinky, i když si nebyl tak docela jist tím, zda jde o ty Jamesovy.
„Proč
by měl?“ zeptá se neutrálně James a Robert mu ani nemusí vidět do tváře, aby
z tónu jeho hlasu poznal, že lže.
„Když
vidím ty vaše hodinky, tak - “
„Už
jsem říkal, že hodinky nemají pár, takže není co řešit.“ Odpoví rázně James.
„A
kdo tady mluví o dalších hodinkách? Já jsem měl na mysli vás a vaše hodinky,“
podotkne profesor.
„Mě?
Co se týče mě, tak taky není co řešit! Půjdu s vámi a rád.“ Přijme pozvání
James a Robert se pomalu odtáhne.
Sice
to v něm vřelo, ale jeho policejní instinkty říkaly, ať ještě nic nedělá,
protože teď by s jeho seržantem nepohnul ani jeho Bůh, jak byl ten kluk
tvrdohlavej.
A
jedno bylo jisté, jeho seržant je pěkný lhář. Lhal jemu, když tvrdil, že
hodinky jsou již pro něj uzavřenou kapitolou, tak i svému novému kamarádíčkovi,
protože kdyby to tak bylo, tak by na tuto změnu reagovaly i hodinky a
přizpůsobily se.
Robert
si potěšeně odfrknul a vrátil se do kanceláře.
To,
že Jamesovy hodinky nijak nereagovaly, neznamenalo, že se tomu tak nestalo u
Robertových. Ty jeho se totiž začaly, bez inspektorova povšimnutí, rýsovat.
* 10. díl * * 12. díl *
* 10. díl * * 12. díl *
Tak mě napadlo že jestli si profesor nedá pozor tak by se z něho lehce mohla stát oběť , protože Robertovi by mohly dojit tužky děkují za báječný díl
OdpovědětVymazatA já děkuji za milý komentář ;-)
VymazatHolt, nikdo nebude sahat na to, co patří inspektorovi...