čtvrtek 12. června 2014

Somnia ne cures, nam fallunt plurima plures - část první (Bratři Leandrosovi)

Rolničky, rolničky... ano jsem to já, jen jsem chtěl navodit vánoční atmosféru, které je teď kolem Vás ale jistě plno . Řekl jsem si, že pro mé vzkříšení budou Vánoce to pravé ořechové. Vím, sliboval jsem toho hodně, ale v mém případě to byly sliby - chyby. Bohužel. A tak se budu snažit co to půjde, abych Vám to alespoň o těch Vánocích trochu vynahradil...

A tak *fanfára* mám pro Vás FF povídku. Tímto bych se chtěl omluvit svým spolužačkám, kterým jsem slíbil jinou povídku, ale na tu jsem nějak neměl náladu. Chytla mě totiž slina na něco jinýho. Jen abyste věděli, jak to dopadá, když někdo čte .
Jedná se o FF na sérii knih o bratrech Leandrosových od Rob Thurman. Tímto bych se chtěl omluvit všem fanouškům, protože jsem se bohužel zase nevyhnul tomu, aby mé postavy nebyly někdy více někdy méně OOC.

Přeji příjemné počtení a veselé svátky

Somnia ne cures, nam fallunt plurima plures
=nezabývej se sny, mnohým už hlavu popletly.




… a pak jsem se vzbudil. Nevím, co se mi to zdálo, ale odnesl jsem si z toho všeho nejasný příslib do budoucna. Jako bych na něco čekal, ale sám jsem nevěděl na co. Tedy mozek si to myslel, to tělo mělo jistou představu, kterou mysl zcela odmítala.

Celý zmatený jsem se posadil na posteli. Žil jsem ve světě, kde každá věc něco znamenala a přehlížet něco se mohlo stát osudným. Mohla to být ta poslední věc, co byste v životě udělali. Jedno je ale jisté, poradím si s tím sám. Kal zrovna prožíval tu šťastnější část svého života a já mu ji nechtěl zkazit něčím… Sakra, vždyť já ani přesně nevím čím. První věc, která mě napadla bylo vzrušení. A rozhodně nešlo o vzrušení z boje.
I když se mi hlavou honily různé představy, tak jsem je všechny nechal za dveřmi ložnice. Tedy myslel jsem, že jsem tak učinil, ale když jsem se podíval do zrcadla v koupelně, tak jsem byl jenom rád za to, že Kal už v bytě nebyl, protože by mě prokouknul. Uměl ve mně číst líp, než bych sám chtěl.
Svoji nepřítomnost mi ale bratříček vynahradil nepořádkem. Nádobí od snídaně leželo na stole.- Tedy pokud se misce čokoládových vloček a pofidérnímu sladkému sirupu dá říkat snídaně. - Oblečení bylo všude možně jenom ne ve skříni a postel vypadala, že v ní řádilo hejno Vtipálků.
Ani nevím pro, ale při letmém pomyšlení na toho nadrženýho kozlíka mi zatrnulo a znovu mě pohladila vzpomínka na můj zapomenutý sen. V rychlosti poklidím byt, hodím na sebe obvyklé oblečení a mám se k odchodu na výuku bojových umění. Otevřu dveře a …

"Á koho pak to tady nemáme?" pozdravím mě bez jakékoliv příčiny rozradostněný Robin Vtipálek.
"Chtěl si mi něco?" zeptám se ho zcela klidným a nezúčastněným hlasem, ale v duchu se kopu do zadnice. Já jsem ho neslyšel. Vůbec jsem nevěděl, že stojí za dveřma. Vtipálek sice chodí tišeji než většina našich kamarádíčků, ale to není omluva. Kdyby to byl někdo jinej než tenhle sebevědomý puk, tak je po mně!
"Tobě Niko? No když už jsi to načal, tak co kdybychom…" Můj pohled ho sice umlčel, ale lenivý mírně hříšný úsměv mu na tváři zůstal. "Tak jo, mluvil jsem s naším malým Kalibanem…" hodil jsem po něm dalším z mých pohledů. Moc dobře ví, že Kal je Kal a vždy jím bude. Jméno Kaliban nepoužívám a naučil jsem ho nepoužívat i Kala. Ale Vtipálek je trošku jiná kategorie.
"… vzkazuje ti, že dneska nepřijde domů." Cože!? Už jsem se chystal protestovat, ale Robin proud mých slov utnul hnedka v počátku.

"Tak zaprvý … i když to odmítáš vidět, už není dítě, za druhý je s Georginou, ale to jistě víš, tak není důvod se bát, že by šli do nějakýho opiovýho doupěte vzívat Satana a za třetí na ně dává pozor Dobromila." Rozverně na mě mrkne a dodá: " A jelikož jsem strašně srdečný tvor a nechci, abys byl dneska doma sám, tak tě zvu na skleničku."

"Díky, ale mám práci," opáčím zcela nezúčastněně a zamykám dveře.

"Já vím, myslel jsem po ní, až skončíš s výukou." Musel jsem se poušklíbnout. Vtipálek totiž neuznával žádnou činnost, při které je potřeba vyvinout tolik námahy, aby se člověk či někdo jiný zpotil. Tedy opovrhoval vším kromě sexu. Kvůli němu by propotil i patero nejluxusnějšího povlečení.

"I tak díky, ale ne. Musím si potom ještě něco ověřit." Sice jsem neměl v úmyslu dál se šťourat v tom mém snu nesnu, ale je lepší být připraven.

"No jak chceš, kdyby si změnil názor, tak se stav, budu v baru na dvacáté páté." S tím se se mnou rozloučil a zmizel.

Celý den pak již probíhal zcela klidně. Až moc klidně, ale ať jsem se snažil sebevíc, žádného potenciálního kamarádíčka jsem nepotkal. Po práci jsem se stavil na nákupu, protože lednička v kuchyni již přímo volala po nějakém tom nájemníkovi a i když Kal dnes být doma neměl, koupil jsem něco i pro něj. Sice se nad tím ošklíbá, ale když mu to člověk naservíruje až pod nos, tak to slupne.
V bytě jsem nejdříve zkontroloval všechny zámky a pak jsem se jal dělat si něco k jídlu. Lusky s kuřecím plátkem a džus z obilných klíčků jsem si naservíroval ke knize - encyklopedii, kde se na mě z každé stránky usmíval jiný druh příšery. A já jsem listoval, hledal jsem cokoliv, co by vysvětlilo můj sen. Hledal jsem tak usilovně, že jsem z toho usnul. Vím, je to nedbalost, ale co se dá dělat…

Ještě jednou jsem si poupravil oblek a vešel jsem dovnitř. Byl jsem připravený na cokoliv. Na žhavý sex s nějakou čokoládovou kráskou, ruskou trojku, prostě cokoliv. Jakmile šlo o mého současného klienta nemohlo mě překvapit nic. Nic až na tohle. Byl tam sám a dokonce ani neležel v posteli.

"Pane?" zeptal jsem se. Neviděl jsem totiž nic, proč by si mě měl nechal zavolat.

"Á Nik," opáčil klient a rozepnul si manžetové knoflíčky. A i když byl ke mně otočený čelem, tak jsem mu neviděl do obličeje.
A mě to nepřišlo nijak divné. Vůbec.

"Potřebujete něco?" optám se zcela netuše následky této věty.

"Ale zajisté," odpoví mi klient a plynulým pohybem si uvolní kravatu, "něco bych od Vás chtěl."

A než stačím otevřít pusu, tak jsem hozen na postel a ten, jehož jsem měl chránit, se nade mnou začne nebezpečně sklánět. Chci zaprotestovat, ale nevyšlo to. Normálně bych se nijak nezatěžoval mluvením a jednoduše bych se bránil. A úspěšně. Ale tady to nějak nešlo. Nemohl jsem se hnout. Ne to není přesné, nechtěl jsem se hnout. Jedna má část si to chtěla vychutnat. Ať už to mělo být cokoliv. Druhá část mého já se chtěla bránit a tak z toho vyšla směska obou - slabý pokus o odpor. Opřel jsem se mu o hrudník a to bylo tak všechno. Ale místo toho abych si nějak pomohl, tak jsem si naopak přitížil. Zjistil jsem totiž, že můj klient - sakra takhle to zní ještě hůř - má postavu, kterou by mu mohl závidět lecjaký antický bůh. Ale na rozumování nebyl čas, dotyčnému totiž mé ruce zavazely a tak mi je jednoduše zvedl nad hlavu. Jednou rukou mě znehybnil a druhou využil ke svléknutí saka. Jakmile byl tento přebytečný kus oblečení pryč, začal se věnovat mé košili. Knoflíček po knoflíčku kapituloval a já se musel kousnout do rtu, abych nezasténal. Sakra, co se to se mnou děje. Tohle přece není jen tak! Na další rozumování mi ale nezbýval prostor. Když mě totiž můj uchvatitel pohladil po nahém hrudníku, tak jsem se málem blahem rozskočil. Dotyčný mě ale nenechal vydechnout. Až mučivě pomalu pohladil jednu ztuhlou bradavku a druhou okázale ignoroval. Sice jsem mu neviděl do obličeje, ale cítil jsem, jak se usmál.

Tss- ten parchant se baví a já… pane bože! Chtěl jsem…toužil jsem po něčem víc, ale on vypadal, že mě bude mučit dlouho, opravdu hodně dlouho. Jeho ruka neopustila můj hrudník, ale ústa se vydala na objevnou cestu. Občasné olíznutí, sem tam polibek až doputoval ke rtům. Čekal jsem opětovné mučení, ale to jsem se přepočítal. Jednalo se o dravý divoký polibek a když skončil, tak jsem nemohl popadnout dech. Bylo to… bylo to prostě dokonalé a já chtěl víc.

Komentáře z Blogu.cz:
1 Angela Angela | Web | 24. prosince 2010 v 22:54 | Reagovat
ANO!! Výborně.. Tuhle spisovatelku miluju a mám na ně také něco rozepsaného... A teď jdu číst...
2 Angela Angela | Web | 24. prosince 2010 v 23:00 | Reagovat
Já tě.... uškrtim! Budu tě mučit tak dlouho...sakra... já se na tebe nedokážu zlobit... -.-" Konečně ses vrátil do akce a i když je povídka více méně dosti OOC, nevadí. Pro tenhle pár mam slabost... ^^
Ale zpátky k povídce! Okamžitě sem dej pokračování!
3 Lex-san Lex-san | 24. prosince 2010 v 23:01 | Reagovat
[2]: Pokračování bude snad zítra....
4 Angela Angela | Web | 24. prosince 2010 v 23:23 | Reagovat
[3]: To bych ti radila ;)
5 Lachim Lachim | 25. prosince 2010 v 6:53 | Reagovat
Nádhera.
6 Mononoke Mononoke | 25. prosince 2010 v 8:12 | Reagovat
Pekný návrat a príjemné sviatky.
7 MiyuLi MiyuLi | Web | 15. května 2011 v 22:00 | Reagovat
luxusní!!! :) ;)jen tak dál :P

1 komentář: