čtvrtek 12. června 2014

Militiae species amor est - část první

Militiae species amor est

Láska je cosi jako válka

(Ovidius, Umění milovat)



Dobrý večer!!
Po dlouhé době se Vám opět hlásí unavený student. Vím, že toho mám rozepsáno mnoho, ale zrovna byl nápad a chuť psát, tak máte tady ode mně další jednorázovku, která bude rozdělena na více částí, páč sem se zase rozepsal, a dopsána bude búhví kdy. Ale bude dopsána, to slibuji!!!

Ale teď k povídce!
Věnuju ji dvěma holčinám, se kterýma jsem se potkal na VŠ a který ze mě nakonec dostaly adresu tohohle blogu. A dělají mi radost tím, že mi čtou povídky a referují, co se jim líbilo. A jelikož na přednáškách dělaly psí kusy a některé hlášky byly fakt něco. Viz přednáška u doktora Kubeše (nechtějte vědět, kam všude se holky (ne)koukaly.)
Takže jelikož sem vám slíbil povídku, tak tady ji máte.

Věnování: Pro Klárku a Áju. Holky, vaše komentáře na přednáškách mě drží nejen nad vodou, ale jsou i velmi inspirativní. A i když na vás někdy koukám pravdu zle   s tím, abyste zmlky, tak za ně děkuju. Tohle je hlavně pro vás. A koukejte mi napsat komentář!!!




Nathaniel


Tss, co se to tam zase děje!

Není dne, kdy by tady byl večer klid. Jsem hodně tolerantní, ale čeho je moc, toho je příliš. Obvykle to jejich dusání a pochichtávání pozdě v noci přejdu, protože se rychle odporoučejí na pokoj a je klid, tedy ne takový, jaký bych si přál, protože stěny jsou bohužel až moc tenké, ale je to alespoň něco. Tentokrát je to jiné.

Já toho blba zabiju! Většinou své zabijácké choutky dokážu potlačit a snažím se nastalou situaci řešit nějak civilizovaně, ale v případě tohohle individua to prostě nejde! Prosil jsem správce budovy, jestli by se někde nenašlo nějaké jiné místo. Nevadil by mi ani kumbál na košťata, jen kdyby byl od něj co možná nejdál, ale bohužel. Budova je plně obsazená a mám být prý rád, že mám pokoj sám pro sebe. A jelikož mi domovní řád zavřel i poslední dveře tím, že mi zakázal možnou výměnu pokojů, tak mi nezbývalo nic jiného než sklapnout a tiše trpět.
            A tak jsem s myšlenkou na vraždu rázně došel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

"Kterej idiot to tady dělá bordel ve dvě hodiny ráno!!" zahulákal jsem na celou chodbu a bylo mi celkem jedno, že porušuju ten imbecilní řád.

"No přece ty," ozvalo se zachichtnutí a ze stínu se vystoupila postava. A mně se zhmotnily mé nejhorší sny. PAN vévoda se s připitomělým úsměvem na rtech vydal potácivým krokem ke mně. V té chvíli jsem zalitoval, že po ruce nemám žádnou střelnou zbraň, protože bych se během okamžiku mohl zbavit jednoho velkého problému.
Zatímco jsem v duchu litoval nedostatku střelných zbraní, tak se ke mně vévoda přiblížil až moc blízko. Použil na mě úsměv, který mu otvíral všechny ložnice, ale než jsem stačil jakkoliv pohrdlivě zareagovat, tak se Jeho Milost poroučela k zemi. Nestačil bych ho chytit ani kdybych chtěl - což já rozhodně v úmyslu neměl.A jelikož mi nastalá situace nijak nevyhovovala a s osobou, jež se nyní válela na zemi, jsem nechtěl mít nic společného, tak jsem se otočil k vévodovi zády a měl se k odchodu. Už už jsem zavíral dveře, když jsem si to rozmyslel. Prostě jsem ho tam nemohl tak nechat. Ani nevím proč, prostě to nešlo.

No jo, seš prostě imbecil, Nathanieli. Nic jinýho než naprostej blb. Nic by se mu nestalo, kdyby si na chvilku poležel na chodbě. Brzo by ho někdo našel a postaral by se o něj. Ale to ty ne! Ty si musíš hrát na samaritána a tahat se s tímhle násoskou!

Takhle jsem si nadával celou dobu, co jsem se ho snažil podepřít a odtáhnout ho k němu do pokoje. Když jsem se ale natahoval po klice, tak se zevnitř ozvalo chichotání a následně velmi svižné kroky blížící se ke dveřím.
Vsadil jsem na své dosti zakrnělé instinkty a urychleně Jeho Lordstvo dosmýkal za roh, když se prudce rozletěly dveře a z pokoje vykoukl notně rozcuchaný Filip, vévodův nejlepší přítel, a ihned po něm velmi spoře oblečená Lukrécie, Lucova současná přítelkyně. Zběžně skontrovali chodbu a rychle zase zalezli. Tentokrát už nezapomněli zamknout. A já nemusel být atomový fyzik, aby mi to došlo.

Chjo! Další tajemství o které nestojím!

S tímto tichým povzdechem jsem si nadhodil na zádech vévodu a odtáhnul jsem ho k sobě. Sice to nebylo to nejideálnější řešení, ale žádné lepší mě v tu chvíli nenapadlo. Byl jsem taky notně unavený a tak jsem na žádné další promýšlení variant neměl náladu.
Jakmile za námi zaklaply dveře, tak jsem si uvědomil, jak Jeho Milost nevábně voní po tom všem vypitém alkoholu, ale na to, abych se s ním tahal do umyvárek, které byly v druhém patře, sem fakticky neměl. Jen jsem zadržel dech a zatnul zuby a dotáhl ho až k sobě do ložnice. Zbavil jsem ho skoro všeho oblečení, které jsem bez milosti pověsil ven na šňůru, poté mu otevřel okna dokořán a milostivě jsem zatáhnul závěsy, pamětliv toho, že Jeho Jasnost bude mít ráno opičku jak poleno. Nakonec jsem mu natočil plnou sklenici vody a k tomu připojil celé platíčko paralenu. Když jsem takto zabezpečil svého nedobrovolného a nechtěného hosta, tak jsem se odebral do postele na gauč s tím, že zítra bude rozhodně veselo.

Luca


Ani se mi nechtějí otevírat oči, protože už teď mě bolí hlava jak střep a už jen z pomyšlení na to, co se stane až otevřu oči, se mi dělalo zle. Ale když jsem se zamručením překulil na druhý bok, tak jsem si všiml několika podstatných detailů. Ten první byl ten, že zjevně nejsem ve své posteli. Už jen fakt, že ležím v posteli mě trochu zaskočil, protože si jaksi nepamatuju, že bych se do jakékoliv postel ukládal. Ale ze včerejšího večera si toho ostatně nepamatuju mnohem víc. A tím dalším nepodstatným detailem byl zvuk kroků z vedlejší místnosti. A to mě asi donutilo otevřít oči a prudce se posadit. Tenhle inteligentní čin měl za následek zatočení hlavy a zhoupnutí žaludku, ale já se nevzdal a rychlostí želvy postižené obrnou jsem se šinul ke dveřím do vedlejší místnosti. Nestávalo se mi totiž, že ten s kým strávím noc mi zmizí z postele dřív, než se zbudím. Právě naopak, já jsem ten, kdo své spolunocležníky vyhání z postele.
Pomalu jsem zabral za kliku a ocitnul jsem se v místnosti, která sloužila jako obývák, pracovna a kuchyň dohromady. A původce těch kroků jsem našel zrovna v předklonu u ledničky.

Hmm, pomlasknul jsem si v duchu a pustil jsem se do zevrubné prohlídky svého spolunocležníka. Ten to asi musel vycítit, protože se znenadání otočil a já jsem zkoprněl hrůzou.

To snad ne!!

"Copak?! Není Vám dobře? To mě ani nepřekvapuje," pronesl Nathaniel a nevzrušeně si začal připravovat snídani.

"Ne dobře mi doopravdy není. A ze včerejší noci si toho moc nepamatuju." zamumlal jsem a došoural jsem ke stolu. Nathaniel na mě přes brýle hodil nic neříkajícím pohledem a dál se věnoval snídani. Přede mně postavil hrnek se silným čajem, ale k žádné konverzaci se neměl a to mě štvalo. Bylo mě zle a ještě ke všemu se vzbudím v posteli tohle člověka.
Nathaniel mi od začátku dával jasně najevo, co si o mě myslí a ostentativně se mi vyhýbal. Když jsme se ale ve vzácných chvílích potkali, tak doslova chlupy lítaly. I když jsme se takto pokaždé hrozivě zhádali, tak to bylo svým způsobem osvěžující. Každý, s kým jsem se setkal, po mně něco chtěl. Peníze, sex a v nejlepším případě obojí. To Nathaniel po mě nic nechtěl, jen to, abych mu dal pokoj. A to se mně zase nechtělo. Provokovat mě zkrátka baví.

A teď se mi to setsakra vymstilo!  

"Tak co se v noci všechno stalo " vyhrknul jsem naštvaně. Napětí ve vzduchu se dalo krájet. Nathaniel
se zakousl do housky s marmeládou a pozorně si mě prohlížel.

"A co si Vaše Milost myslí, že se všechno stalo?" zeptal se se zcela nečitelným výrazem ve tváři.

Tohle mě na něm štvalo. Jen málokdy se mi v něm povedlo číst. Jeho masku klidu a vyrovnanosti se mi povedlo strhnout jen párkrát. Už ale přece jen trochu vím jak na něj. Z rovnováhy ho dokáže vyvést něčí naprostá blízkost. Když mu někdo narušuje jeho osobní prostor, tak se velmi rychle stáhne.
Tuhle taktiku jsem ale v této chvíli nemohl použít, bylo mě tak blbě, že jsem byl rád za to, že můžu sedět a o jakékoliv blízkosti si můžu leda tak nechat zdát.

I když v noci jsme si byli blízcí asi až moc!

"Spali jsme spolu," odpověděl jsem mu na jeho předchozí otázku.

"Když myslíte…" opáčil Nathaniel a dál si nevzrušeně snídal.

"Co myslíš tím, že když myslím…" navztekal jsem se a vzápětí jsem toho zalitoval. V hlavě mi začalo tak bušit, že jsem si myslel, že se mi rozskočí. Chvíli jsem si držel spánky, dokud ta největší bolest neustoupila. Poté jsem zvedl oči a setkal jsem se s dalším z Nathanielových pohledů. Opětoval jsem ho a nemohl jsem si tak nevšimnout něčeho, co mi zrychlilo tep. Nathaniel
si všiml, že mu po sladké snídani ulpělo na prstech několik kapek marmelády a tak si je slízl. Byl to zcela obyčejný úkon, ale já jsem měl co dělat, abych zachoval chladnou hlavu.

Co se to sakra se mnou děje?! Vždyť je to jen obyčejnej kluk, kterej snad za svýho života neudělal nic, co by jakkoli překročilo hranici. Žije si nenápadně ten svůj nudnej život a jeho kontakty s jinými lidmi sahají jen po to je poučovat, napomínat či jakkoli jinak otravovat.  

Přesto přese všechno jsem mu nemohl upřít docela vysokou a štíhlou postavu,
které toho bohužel není skoro nic vidět. Já jsem řekl bohužel? Vážně je to se mnou špatný! Své polodlouhé tmavě fialové vlasy má většinu času stažené v culíku, ale po ránu si je nechal rozpuštěné a teď mu volně padaly do tváře a tvořily tak fialovou clonu kolem jeho obličeje.
Opět se na mě podíval a bylo vidět, že nic nechápe, že si neuvědomuje, že by stačilo pár drobných změn a vypadal by k světu. Otázkou zůstává, zda by to tak bylo dobře…

"Ste v pořádku? Včera v noci jste to asi trochu přehnal s pitím."

"Hmm, díky za diagnózu, Sherlocku," zavrčel jsem na něj. "Ale ještě pořád si mi neřekl, co se včera vlastně stalo. Jo, a přestaň mi vykat, je to pěkně divný."

"To mám Vaší Milosti onikat? Ale pokud si to přejete…"

"Moc vtipný, přestaň keckovat a vyklop, co se včera stalo." zašklebil jsem se na toho pitomce.

"Tak teď to teda bolelo, Luca. Včera jsem se ti konečně vyznal z citu, jež jsem k tobě po celou tu dobu tajně choval a pak jsme spolu strávili vášnivou noc." odpověděl Nathaniel a cudně klopil oči k zemi.

To mě vyrazilo dech. Nemyslím tím to vyznání, protože mě bylo jasné, že je to bouda, ale vzalo mě to oslovení. I když to je naprosto neopodstatněné, tak mě to pohladilo po duši a byl jsem za ně rád.

"To ti tak budu věřit," opáčil jsem, když jsem se trochu uklidnil a měl jsem co dělat, abych se neusmíval jak dement.


"A proč ne?" zeptal se s údivem v hlase Nathaniel. "Není to tak s každým? Padnout ti do náruče a pořádně si užít. To je přece tvoje krédo."

"Možná, ale s tebou je to jinčí. Ty mě spíš pošleš někam. Docela se divím, žes mě nenechal válet někde na ulici."

Nathaniel


Ani hochu nevíš, jak si blízko pravdě! Do teď nevím, proč jsem to neudělal.

"Budu to brát jako kompliment," odpovím.

"Tak to taky bylo myšleno, nebudu přece urážet svého zachránce," poznamená Luca a prohrábne si své dlouhé platinové vlasy. Na ty určitě chytil kdejakou holku a možná i kluka. Bylo o něm totiž známo, že u něj pohlaví nehraje roli.

"Ale teď abych šel, potřebuju si dát sprchu a trochu se zcivilizovat."

Chtěl jsem podotknout, že už takhle vypadá až moc dobře, ale včas jsem se zastavil. Přece mu nebudu leštit už tak přebujelé ego. Ale tím jeho náhlým odchodem vyvstával jeden velký problém. Nevěděl jsem totiž, jestli ve svém pokoji nezastihne své blízké ve velmi choulostivé záležitosti. Protože i když jsme oficiálně nepřátelé, tak tohle by bylo pod pás.
A tak jsem za ním okamžitě vystartoval doufaje, že cestou během několika vteřin něco inteligentního vymyslím, abych ho ještě udržel mimo jeho pokoj.
A měl jsem štěstí, protože…

"Nemáš nějakej prášek?" obrátil se na mě Luca ve dveřích a já děkoval pánu Bohu, že si nevšimnul toho připravenýho u postele.

"Já sice ne, ale správce má u sebe v kanceláři lékárničku a tam by se jistě něco našlo." Tak teď nezbývalo než doufat, že se na chodbě nepotká s nikým, s kým by neměl. Pro jistotu jsem si počkal, dokud nezmizel za rohem a pak jsem si konečně oddechnul. Otočil jsem se na patě a … a vrazil jsem Filipa, mám prostě štěstí.

"A sakra!" zanadával přistižený milenec a sjel mě pohledem. Já jsem ho ignoroval a měl jsem se k odchodu. To bohužel ten pitomeček ale vůbec nepochopil.

"Aby bylo jasno, nic´s neviděl." zasyčel mi do obličeje a chytil mě za klopy košile. Smetl jsem mu ty protivný ruce a upravil se.

"Je mi naprosto ukradený, co ste dělali, protože kdybych Vás chtěl prozradit, tak to udělám už dávno. Jste totiž fakt nenápadný. Ale kašlu na to, za to mi nestojíte, ale je mi z vás šoufl. Pěkně si vážíte vašeho vztahu s Lucou."

"To se tě netýká!" vypískla Lukrécie. Jen jsem si poupravil brýle na nose a chtěl jsem odejít, ale nebylo mi přáno.

"Nepoučuj mě!" zavrčel Filip a já měl sto chutí mu jednu vrazit. Já už jsem chtěl být dávno pryč a oni mě tady takhle pitomě zdržujou.

"Fajn, dělej jak myslíš," odpověděl jsem a zvedl jsem obě ruce ve smířlivém gestu.

"To taky že jo. Proč si myslíš, že jsme s ním?" zeptal se posměšně Filip. "Prachy, milej zlatej. Když jsem s ním, tak se o ně nemusí starat. Ale už mě to s ním nebaví, tak proč si ještě chvíli neužít…"

Zbytek nedopověděl, protože jsem mu konečně už jednu vrazil. "Tak abys věděl, milej zlatej," zapapouškoval jsem jeho oslovení, " i když si o Jeho Milosti myslím svoje, tohle bych mu nikdy neudělal. Když tě to s ním nebaví, tak se postav na svoje nohy a dokaž, že si daleko větší frajer než on. Sbal lepší holku nebo ho poraz v šachách, ale takovouhle hnusárnu za jeho zádama umí každej."

Zatímco jsem mu takto promlouvaldo duše, tak jsem ho držel za klopy kabátu a měl jsem co dělat, abych mu nevrazil ještě jednu. Pak sem to ale podělal. Lukrécie vypískla a já se po ní otočil. Toho využil Filip, vytrhnul se mi a vrazil mi jednu tentokrát on. A to tak pitomě, že mi vyrazil brýle a já jen slyšel, jak cinkly o podlahu.

"A helemese, karta se nám obrátila, tak co budeš dělat teď slepejši." S těmi slovy mi rozšlápl brýle. Nevím proč, ale všichni si musí myslet, že bez brýlí nevidím ani na krok, ale já je mám jen na čtení. Nosím je ale pořád, zvyknul jsem si na ně. Ale to, že mi je ten imbecil rozšláp, mě nas*alo. Nebyly zrovna nejlevnější a já peníze z letní brigády měl v úmyslu využít jinak. Ale než jsem stačil zareagovat, tak mi Lukrécie, která se rozhodla zapojit do naší diskuse, šlápla podpatkem na levou ruku. Zalapal jsem po dechu, protože to bolelo jak čert. Ale jak rychle váha na mé ruce přišla, tak taky odešla. Udiveně jsem zvedl hlavu právě včas, abych viděl velmi ale velmi rozzuřeného Lucu.
Lukrécii vrazil políček a Filip dostal takovou, že si až kecnul na zadek. S tím si jich přestal všímat a zaměřil se na mě.

Jsem v loji!

Na žádné jiné myšlenky nebyl čas. Luca mě popadl za zdravou ruku a odtáhnul mě do mého pokoje. Zabouchnul dveře a zamknul. A já začal couvat. Vévoda se totiž na mě otočil a přibližoval se ke mně jako šelma ke kořisti. Můj pohyb zastavila až linka. Dál už to nešlo.

"Víš…" začal jsem vařit výmluvu z vody.

"Nic neříkej, všechno sem slyšel." Kruciš! "A proto jsem rád, že jsem se tak rozhodl," zapředl Luca a mě se to přestávalo líbit čím dál tím víc.

"Ehm, trochu nechápu," zamumlal jsem přiškrceně, protože se vévoda nade mnou skláněl čím dál víc a čím dál víc mi tak omezoval můj prostor, což fakt nemusím.

"Ne, ale to je škoda. Po tom všem, čeho sem byl svědkem a co jsem slyšel. I po dnešní noci…"

"Ale nic nebylo," namítnul jsem, ale na mé námitky nebyl brán zřetel.

"… jsem se rozhodl, že se přestěhuju."

Uff, bezva, alespoň bude klid…
  
"K tobě!" pronesl triumfálně můj věznitel a lišácky se na mě usmál.

Je ze mě mrtvola!!!


Komentáře z Blogu.cz:
1 Aylen Aylen | 30. května 2010 v 23:42 | Reagovat
MOc hezký :) Těším se na další kapitolku :)
2 uchylka:) uchylka:) | 30. května 2010 v 23:57 | Reagovat
Nádherné věnování. Můžeš si být jist, že uchylačení v dalším semestru nezanecháme:) Naopak..pokud je to pro tebe inspirací a vede tě to k takovýmto kouskům, budeme pro tebe úchylačit o sto šest:D
Jinak jsem napnutá jak kšandy, už se nemůžu dočkat další části:) POkud ji to uspíší, jsem ochotná úchylačit ti o pod okny:D:D
3 ... ... | 31. května 2010 v 17:40 | Reagovat
+tleská+
4 elrian elrian | 31. května 2010 v 17:56 | Reagovat
moc hezký, čtivý i napínavý, já ráda povídka ze studentského života, snad náš nenecháš dlouho čekat na pokračování :-)
5 Lachim Lachim | 1. června 2010 v 10:03 | Reagovat
Nádhera, rychle další díl. Prosím!!!!!!!!
6 Satiras Satiras | 1. června 2010 v 14:58 | Reagovat
Jsem zvědavá na pokráčko, jak se to dál vyvine :-). Tohle má vážneě usměvavý hlášky už se těším. Doufám, že přibude kapitolka brzo ať už k čemukoli.
7 Mysticia-sama Mysticia-sama | Web | 21. června 2010 v 18:56 | Reagovat
úžasný! Musím si přečíst další,abych věděla, jak to bude dál! Píšeš hezky Lex-sane opravdu úchvatné. Jsem tvoje fans :D
8 Anur Anur | 7. září 2010 v 23:02 | Reagovat
Tak jak jsem ti dneska slíbila, tak ti okomentuju hned první přečtenou kapitolu a musím říct, že jsem se docela pobavila. Píšeš hezky a ke všemu ještě vtipně. Na to, že Nathaniel nemá Lucu rád, tak se o něho docela hezky postaral. :-)
9 Yuuki-chan Yuuki-chan | Web | 28. září 2010 v 20:39 | Reagovat
Je to opravdu zajímavě... a Luca to s tím stěhováním zabil, jsem zvědavá jak na to bude Nathaniel reagovat.. :-)
10 Darky Darky | Web | 25. dubna 2012 v 21:10 | Reagovat
XD ježkovy voči, tak to bude masakr - oni dva dohromady? Docela by mě zajímalo, jak dlouho jim to společné soužití vydrží! ^^

Žádné komentáře:

Okomentovat