Militiae species amor est - část pátá

Hola, hola!

V pátek v podvečer jsem se vrátil z praxe a po krátké regeneraci Vám sem hážu další pokračování. O tom, jak bylo na praxi možná něco napíšu, abyste viděli, že práce archeologa není oprašování nálezů štětečkem ale spíše ohánění se krumpáčem a lopatou . A skoro dvoutýdení odmlku se Vám budu snažit vynahradit, protože jsem nezahálel a ve volném čase jsem psal jak divý. Bohužel jen na papír a tak to budu muset ještě přepsat, ale i tak je to krok kupředu .

A tenhle díl? Mnozí z Vás si stěžovali na jistou nesrozumitelnost a tak doufám, že tato část Vám pomůže trochu pochopit. Richard se o to alespoň bude snažit...

Věnování: Jak jinak než dvěma holčinám, které mi dělaly společnost i na praxi a bez nich bych tam pár jedinců jistě přetáhl motyčkou( nebo dle archeologické terminologie škrabkou) 

Richard

"Co děláš?" obořím se na člověka, který se vyřítil z poza rohu a vrazil do mě.

Luca? Rychle se za ním otočím, ale uvidím už jen jeho rychle se vzdalující
postavu.

Jsem zmaten. Nastalou situaci jsem nějak nepochopil. Myslel jsem, že je všechno na nejlepší cestě, ale asi tomu tak nebude.

Zmateně zavrtím hlavou a namířím si to zpět, protože jsem u Nathaniela zapomněl kufřík s penězi. A zatímco zdolávám schody do patra, tak si vzpomenu na naše první setkání, které mi ještě dnes vykouzlí úsměv na tváři…

Když mi můj člověk, který hlídal Lucu, dal vědět, tak jsem si myslel, že půjde o obvyklou záležitost. A tak, jako obvykle i tenkrát, jsem se vydal svůj cíl nejprve obhlídnout. A byl jsem překvapen. Hodně překvapen. Obvykle se kolem mého mladšího nezodpovědného bratra točili samí modelové či modelky s překrásnou tvářičkou a jasnými úmysly - pumpnout Lucu o co možná nejvíc peněz. On si to samozřejmě, když byl mladší, neuvědomoval. Myslel si, že ti lidé, kteří ho obklopují, jsou jeho přátelé a přátelům se má pomáhat. Proto když ho někdo poprosil o službičku, rád mu pomohl. A pak přišli další a další, a Luca si postupem času začal uvědomovat, že to asi nebude takové, jak si představoval a že lidem jde spíš o jeho peníze než přátelství.

Ale i přes tohle zjištění Luca necouvl.

"Vím o tom, že mě lidé využívají a CO?!" argumentoval při jedné z našich častých slovních výměn Luca. "Vím to a je mi to jedno! Stejně jak oni využívají mě, tak já využívám je! Já jim poskytnu peníze a to pozlátko, po kterém tak prahnou a oni mi nabídnou sebe, své tělo i svou společnost. O nic jiného nestojím."

Zatímco se mě Luca snažil přesvědčit o tom, jak jde vlastně všechno podle jeho plánu a že život, jaký žije, je úžasně dokonalý, tak mi bylo nad slunce jasnější, že se snaží přesvědčit v první řadě sám sebe. A že ho každá zrada jeho takzvaných přátel bolí. A proto jsem přešel od přemlouvání a promlouvání do duše k činům. Každému, kdo o Lucu projevil zájem, jsem nabídl peníze s tím, že budou jeho, když Lucu opustí. A tak se vždycky taky stalo. Luca v tom samo sebou viděl podraz z mé strany, ale já byl nekompromisní. Lepší ať mě nenávidí, než aby se dál trápil se svými "přáteli".

Ale čím více jsem pozoroval toho kluka, který byl v kontaktu s Lucou, tím více jsem měl pocit, že to tentokrát asi nebude probíhat podle předem daného scénáře. Byl jsem totiž svědkem toho, kdy ten kluk - Nathaniel - Lucu nemilosrdně setřel a to nejednou. Zprvu to bylo pro Lucu jistě šok, protože byl zvyklý, že kamkoli přijde, můžou se ostatní přetrhnout, aby si všiml právě jich, o což ale Nathaniel zjevně nestál. Po prvním střetu jehož jsem byl svědkem, se Luca trochu oklepal a vyhlásil té brýlaté existenci - jak Nathaniela před všemi nazval - válku. A já si mohl začít mnout ruce, protože to vypadalo, že se tentokrát Luca trefil. Přesto jsem jednoho dne Nathaniela pro jistotu navštívil. To jsem alespoň tvrdil sám sobě, ale v hloubi duše jsem věděl, že jsem velmi zvědavý na člověka, který dokáže zvednout mandle mému bratříčkovi.

Nathaniela jsem překvapil, ale byl natolik dobrý, že to na sobě nedal téměř znát. Stejně jako všem ostatním jsem i jemu nabídl určitou sumu peněz, když Lucu nechá na pokoji.

On se na mě podíval a řekl, že za to mu nemusím platit, že on to udělá zadarmo a rád. A že prý mi ještě zaplatí, abych si toho nafoukance odvedl. To mě pobavilo, ale nevzdal jsem se a nechal mu čas na rozmyšlenou s tím, že jsem mu předal svoji vizitku. Koukal na ni jako na zjevení a já se zatím s úsměvem na tváři vypařil...

Dneska jsem na základě informací od mého člověka usoudil, že přišel čas na druhý - finální - krok. Vzal jsem kufřík a vyrazil jsem směrem k jejich pokoji. Jaké bylo moje překvapení, že jsem je našel spolu v jedné posteli. Byli tak rozkošní, že jsem na ně chvíli jen tak koukal. Bylo mi jasné, že spolu nic nemají. Zatím. Ale už teď bylo jasné, že Luca Nathaniela jen tak nepustí a Luca sebou nenechá jen tak zametat.

Když jsem se dost vynadíval, tak jsem potichu zakašlal, čímž jsem docílil svého a Nathaniel se vzbudil. Vytřeštil na mě oči a během chvilky byl z postele venku a odtáhl mě do vedlejšího pokoje. Po krátkém výslechu se do místnosti vřítil i Luca a já, potěšen jeho žárlivostí, jsem vyklidil pole, aby si to vyříkali, ale dopadlo to asi jinak, než jsem si představoval.

Za stálého rozjímání jsem došel až k Nathanielovým dveřím, zaklepal a vešel jsem.

"Promiňte, nechal jsem si u vás kufřík…" a zbytek věty jsem nedokončil. Jakmile jsem totiž vešel, tak jsem uviděl Nathaniela, jak klečí uprostřed pokoje a všude kolem něj poletují bankovky. Když mě uslyšel, zvedl ke mně oči a já viděl, jak mu po tvářích stékají slzy a padají jedna po druhé na podlahu.

Nikdy jsem nebyl přeborník v utěšování a tak ani teď jsem nevěděl co říct nebo udělat. Ale Nathaniel, jakoby vycítil mé váhání, se na velice smutně usmál.

"Nemusíte se bát, není to taková katastrofa," vypravil ze sebe a začal sbírat rozházené peníze. Přidal jsem se k němu a začal vyzvídat, co se vlastně stalo.

"Za všechno si můžu sám," zamumlal Nathaniel a už se ani nesnažil zrádné slzy utírat.

"Tomu ani za mák nerozumím," přiznal jsem a zaklapl jsem kufřík.

Nathaniel se zvedl a začal si systematicky balit věci. "Víte," začal, "doufal jsem v něco, co bylo už od počátku nemožné. Myslel jsem si, že bychom s Lucou mohli být přátelé.

Přátelé? Jen přátelé a nic víc? Podivím se v duchu, ale pak si Nathaniela pořádně prohlédnu. Asi mu to ještě nedochází, ale to co cítí, není žal z odmítnutého přátelství…

Nathaniel mezitím pokračoval. "Sám jsem si to sice z počátku neuměl vůbec představit - neustále mě totiž vytáčel - ale postupem času jsem objevil i jeho lepší stránku osobnosti, která mě mile překvapila. Neuvědomil jsem si ale bohužel naše rozdílné postavení a fakt, že on o přátelství nestojí." Hlesnul smutně Nathaniel a zatáhnul zip na cestovní tašce.

"A na tohle jste přišel jak?" zeptám se zaskočeně, protože mi to nějak nesedí.

Nathaniel si unaveně prohrábl vlasy a naposledy se rozhlédl po pokoji. "Jen se na mě podívejte, co já bych mu mohl nabídnout," zašeptal smutně Nathaniel.

Už už jsem se nadechoval k odpovědi, ať se kouká podívat do zrcadla a uvidí, ale na poslední chvíli jsem se zarazil, něco mě totiž napadlo….

/4. část/   /6. část/

Komentáře z Blogu.cz:

1 AnnElfwind | Web | 8. srpna 2010 v 22:19 | Reagovat

Skvělý! Já chci další díl! A nejlépe hned, nebo se nedozvím, jak to bude dál.

2 VaniLee | Web | 9. srpna 2010 v 14:50 | Reagovat

Á! Jak se zdá, všichni mí milovaní se vrací k životu.. Sláva..
Moc pěkný díl, jako vždy. Mám ráda tvůj styl..

3 Lachim | 9. srpna 2010 v 16:14 | Reagovat

Fofrem pokračuj a ať to skončí dobře.

4 Teressa | 11. srpna 2010 v 22:00 | Reagovat

super diel...uz sa ale neviem dockat pokracovania=) rychlo prosiiim=)

5 Yuuki-chan | Web | 28. září 2010 v 20:45 | Reagovat

Další dokonalý díl... je to neuvěřitelné... XD