Ahojte!
Zdravím Vás ze spisovatelského záhrobí . Konečně jsem se dostal k tomu, abych pro Vás sepsal další
povídku a doufám tak, že se Vaše čekání vyplatilo. Minulý týden jsem
totiž byl mimo město i mimo PC a nějak mi to pomohlo. Nakoplo mě to ke
psaní a tak jsem sepsal svojí rukou nejméně dvě kapitoly. Problém je u
mě je přepsat to na PC. Jsem totiž spíše zastánce papíru a pera než
elektroniky a vše mi tak dlouho trvá . Ale vězte, že ještě tento týden
mám v plánu Vám sem hodit další kapitolku. Příští týden mi totiž začíná
praxe mimo domov a tak si budete zase muset nejméně 10 dní zase počkat.
Bohužel...
Ale teď k povídce. Předem se
omlouvám těm, kteří si oblíbili Lucu, protože ho budu trápit a to hodně .
Milý šlechtic totiž zjistí, že vše není tak růžové, jak si představoval
a že lidé kolem něj nejsou takoví, jací se jeví. Ne všichni totiž
dokáží odolat slibným lákadlům a zrada je tak na světě...
Luca
Probudím se s pocitem, že se něco děje. Byla sice ještě noc, ale blednoucí obzor signalizoval blížící se východ slunce.
Se špatným pocitem hmátnu vedle sebe. A sakra! Jak jsem si myslel, Nathaniel nikde!
Rychle jsem vyskočil z postele a tak, jak jsem byl, jen v košili a spodkách, jsem chtěl vzít za kliku dveří od ložnice, když jsem zaslechl něco, co jsem ani ve svém nejhorším snu zaslechnout nechtěl. Hlas. JEHO hlas jak o něčem mluví s Nathanielem. Začínal jsem zuřit, ale místo toho, abych vlítnul dovnitř, jsem se zapřel, maličko pootevřel dveře a zaposlouchal se do rozhovoru, jež se odehrával v sousední místnosti.
Rychle jsem vyskočil z postele a tak, jak jsem byl, jen v košili a spodkách, jsem chtěl vzít za kliku dveří od ložnice, když jsem zaslechl něco, co jsem ani ve svém nejhorším snu zaslechnout nechtěl. Hlas. JEHO hlas jak o něčem mluví s Nathanielem. Začínal jsem zuřit, ale místo toho, abych vlítnul dovnitř, jsem se zapřel, maličko pootevřel dveře a zaposlouchal se do rozhovoru, jež se odehrával v sousední místnosti.
"Můžete
mi laskavě vysvětlit, co tady děláte? A zrovna takovouhle hodinu?"
podivoval se zaskočený Nathaniel a typickým gestem si posunul brýle na
nose. Bylo vidět, že před chvílí vstal. Vypadal rozespale a rozcuchaně. A hrozně roztomile, pomyslím si a neubráním se úsměvu. Ten mi ale na tváři dlouho nezůstane, ozve se totiž ON!
"Musím uznat, že jste mě přikvapil," usměje se a já mám sto chutí mu ten jeho bezchybný úsměv poupravit pěstí.
"Nečekal jsem totiž, že na to půjdete takhle rychle," pokračoval a jsem nechápal zhola nic. O čem to sakra ten pitomec mluví?
"Z našeho minulého setkání jsem si totiž odnesl zcela opačný dojem."
Z minulého setkání? Oni se znají? Jak to? To přece není možné?! Mám strach, protože se mi do mysli začíná vkrádat jedno velmi nemilé podezření, kterému se mi nechce věřit. Doufal jsem totiž, že tentokrát to bude jiné. Že Nathaniel je jiný než ostatní. Já.. chci tomu věřit!
Nathaniel
do té doby mlčel, ani se nesnažil nijak upravit a jen nečekaného
návštěvníka pozoroval, když ale zazněla poslední věta, tak svůj postoj
přehodnotil: "Váš dojem z minula byl zcela správný."
"Dovolil
bych si odporovat," poznamenal ten blbeček a já se musel za dveřmi
uklidňovat, abych je nepoctil svojí přítomností. V hlavě se mi honilo
tolik otázek, na které jsem chtěl znát odpovědi, ale ještě jsem počkal. Třeba se to ještě nějak vysvětlí. Jasně! Určitě je nějaké jednoduché vysvětlení. Musí být!
Nathanile mezitím jen protočil oči a rozhodil rukama: "Nic se nestalo."
"Já
jsem viděl něco jiného," poznamenala návštěva a sjela Nathaniela
pohledem od hlavy k patě a zastavila se u rozhalené košile. Nathaniel se
začervenal a urychleně se zahalil. A mně došla trpělivost. Nathaniela mi takhle nikdo nebude očumovat! Nikdo! Je totiž můj, jen můj!
Samotného mě tyhle pocity překvapily, tušil jsem totiž, že něco nebude
v pořádku a že tyhle své pocity za přátelství už asi považovat nemůžu,
ale teď jsem se nad tím moc nepozastavoval, teď jsem chtěl znát odpovědi
na své otázky!
Zprudka jsem otevřel dveře až Nathaniel nadskočil, ale s NÍM to samozřejmě ani nehnulo, jen tázavě nadzvedl obočí a čekal.
"Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady děláš?" udeřím na něj a musím se držet, abych ho nechyt pod krkem a nevyhodil ho z pokoje.
"Mám tady s Nathanielem jisté jednání," odpoví klidně můj úhlavní nepřítel a nevlastní starší bratr v jedné osobě.
"Takže
se znáte," zašeptám a obrátím se Nathaniela. Moje tušení se začíná
naplňovat. Něco tady totiž smrdí. Nějak mi nešlo do hlavy, že, jak by se
Richard Claymoore, hlava jedné z nejbohatších rodin v zemi mohl znát
s někým jako je Nathaniel.
A tak se s dotazem o vysvětlení obrátím právě na Nathaniela, ten ale uhne pohledem a já začnu panikařit.
To snad ne! To určitě nemůže být pravda! Nathaniel by přece něco takového neudělal!
Všechny
mé protichůdné pocity, které se mi honily v hlavě, vytvořily
zašmodrchané klubko, které mě tížilo minutu od minuty víc. A jelikož
jsem je chtěl rozmotat, tak jsem se s nadějí ještě jednou obrátil na
Nathaniela a čekal nějaké vysvětlení. Prosím!
Nathaniel ke mně pomalu zvedne oči a z jeho pohledu nelze nic vyčíst, co mě rozhodí úplně.
Nathaniel
byl vždy klidný a vyrovnaný, ale jeho oči mluvily jinak. Vždycky jsem
poznal, kdy jsem ho vytočil, kdy se mnou nesouhlasí nebo kdy jsem ho
překvapil. Jeho oči , i když je schovával za skla brýlí, byly oknem do
jeho duše, ale teď…
"Ano, známe se," odpoví mi zcela klidně na otázku a já se zmůžu jen na bezmocné zírání.
"Tvůj bratr za mnou přišel už před časem s velmi lákavou nabídkou," pokračoval Nathaniel, ale já už nechtěl nic slyšet.
Stop! Už nic neříkej, prosím! Všechny mé naděje se během chvilky sesypaly jako domeček z karet.
"To
stačí, už nemusíš pokračovat, je mi to jasný," zastavím ho tvrdě a
snažím se skrýt jak hodně mě jeho zrada zasáhla. Podívám se mu pevně do
očí a ani si nevšimnu, že se Richard mezitím vytratil, teď pro mě
existuje jen Nathaniel, i když to tak už dlouho nebude.
Úkosem
pohlédnu na kufřík, který tu bratr nechal a navykle plynulým pohybem ho
otevřu. A najdu tam to, co jsem čekal. Peníze. Hodně peněz.
"Deset
tisíc v hotovosti," odpoví mi Nathaniel na nevyslovenou otázku a mně se
udělá zle. Najednou nemůžu v místnosti pobýt ani vteřin navíc. Zdi jako
by mě svíraly a já musel ven. Na vzduch. Na čerstvý vzduch. Pryč od
něj, pryč od všeho v co jsem doufal.
Prudce jsem otevřel dveře
a asi jsem způsobil průvan, protože mě olízl závan vzduchu a uslyšel
jsem šustot papíru, ale na nic jsem se neohlížel. Potřeboval jsem prostě
vypadnout a tak jsem přepnul mozek na automat, rychle jsem sebral něco
na sebe a šel. A šel a neustále jsem zrychloval, jen abych už byl pryč!!
Komentáře z Blogu.cz:
Onii-san, ty bys zasloužil lekci! Takhle to
prodlužovat. I když teda absolutně nechápu, proč tam za nim přišel (mam
trochu delší vedení, asi si to budu muset přečíst ještě jednou), byl to
skvělý díl, ALE hrozně krátký!!!!!!!!
Taky nechápu, proč přišel... Ale mně takový
věci nikdy nedocházely. Doufám, že se to objasní v dalším díle. Protože
jinak zůstanu v nevědomosti. Každopádně, skvělý díl a nemůžu se dočkat
dalšího. :)
*přemýšlí* Hmm... Chtělo by to udělat vysvětlivky, Pprotože prázdniny se na mém schopnosti myslet dost podepsaly.
Moji drazí bezradní čtenáři. To, že
nechápete jisté souvislosti, neznamená, že Vám sluníčko vysušilo mozek.
Jisté nezodpovězené otázky jsou mým spisovatelským záměrem. Počkejte si
na další kapitolky a uvidíte, jak všechno hezky zapadne...
Brácha, zlobit se? Na tebe? To snad ani nejde Jsem ráda, že seš zpátky :P Hold "sourozenecká" láska je "sourozenecká" láska A koukej přidat další díl ;)
teda..ukončit to v takové situaci... ale určitě to nebude tak horké, jak to vypadá xDD
Trochu to nechápu :) .... Ale moc se těšim na pokráčko :)
Já zas nechápu co nechápete xP. Pls další díl, tohle je na mě moc takhle to utnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat