Jak jsem slíbil, tak taky plním. Čtvrtý díl je
tady ještě před mým odjezdem. Snad se bude líbit a jelikož je to
pravděpodobně poslední díl před třítýdením půstem, tak mám pro Vás
malinkou náplast. Zatím kapitolky, co do rozsahu, byly na dvě a půl
stránky Wordu, ale tahle je na čtyři a čtvrt, tak je to trošku delší.
Snad se bude líbit.
Tímto také moc děkuji za komentáře, kterých se mi tady sešlo požehnaně. Díííík
Tento
díl věnuji Akyře a Ebice, protože jejich hyperaktivita, se kterou
zveřeňují svá dílka, mě nakopla k tomu, abych i já zamakal. Takže tato
kapitolka je pro vás, děvčata.
"Tak a jdeme!" rázně zavelí Nathaniel. Stihne se ještě rozloučit úsměvem s Rafaelem a už rázně vykročí směr kasárna, aniž se ohlídne, jestli ho Samuel následuje. Samuel mu je sice v patách, jako jeho poslušný pobočník, ale v duchu zuří.
Co to jako má bejt? Nejen že musím přihlížet jak cukruje s Rafaelem, teď mám ještě podléhat jeho pravomoci… A bratr mu to schválil, jo? Samuel se musí párkrát zhluboka nadechnout a poté vydechnout. Jindy by mu tato procedura pomohla a on by se uklidnil, ale teď je to jiné. Neví jak a proč, ale něco se změnilo.
Opravdu netušíš, o co tady jde? Zeptá se jeho druhé já, to upřímnější.
Jak bych moh? Odpoví vztekle sám sobě.
Nó… třeba tvůj neklid má na svědomí kapitán Nathaniel.
Tak neklid, jo? Tak bych to zrovna nepopsal!
Ne? A jak tedy!
Ten chlap mě irituje. Štve mě, jak se mnou jedná, jak se ke mně chová, a Samuel se začal rozohňovat a nejvíc mě dopaluje to, že když s někým mluví, tak mě úplně ignoruje! Přehlíží mě jak širý lány!
Samuel se na chvíli odmlčí, ale jen proto, aby mohl své druhé já zasypat dalšími stížnostmi. Byla to totiž jediná duše v okolí, která ho byla schopna vyslechnout.
Na mě jen vrčí a výhružně se mračí a na ostatní se jen culí a taky …
Myslím, že tvé symptomy jsou jasné jak facka, skočí mu do řeči druhé já.
Jaké symptomy? Já přece nejsem nemocný. Já jen...
Žárlivost. Vaše veličenstvo je žárlivostí bez sebe. Pokračuje vnitřní hlas ve své diagnóze.
Já a žárlit?
Jistě! A už si to sakra přiznej!
Ne! Ne! A stokrát ne!
Při svém vnitřním dialogu byl Samuel ke svému okolí hluchý a slepý, proto nebylo divu, že v plné rychlosti, jakou byl nucen udržovat, aby Nathanielovi stačil, vrazil do náhodného kolemjdoucího. Jak se později ukázalo, tento kolemjdoucí nebyl zdaleka tak náhodný.
"Eh… promiňte!" omluvil se Samuel a zvědavě si prohlížel, do koho to vlastně vrazil.
"To nic. To spíš já bych se měl omluvit!" vyhrkl okamžitě ten druhý a omluvně se usmál, ale ten úsměv byl tak smutný, že Samuelovi až zatrnulo.
Proč? Ptal se v duchu Samuel a hned se na to chtěl zeptat, ale v poslední chvíli se zarazil. Zastavilo ho Nathanielovo nepatrné zavrtění hlavou a aby přece jen Samuel nebyl v pokušení něco vyžbleptnout, tak kapitán zakročil:,, Tobiasi, můžu tě o něco poprosit?"
"Ale samozřejmě, pane!" odvětí okamžitě Tobias a svou smutnou tvář zahalí rouškou zdvořilosti a ochoty.
"Prosím tě, mohl bys tady pro mého pobočníka zařídit vše potřebné?"
"Vašeho pobočníka, pane?" optá se se zvědavostí v hlase Tobias.
,,Ale jistě, seznam ho prosím se vším, co by měl vědět. Já zatím konečně zařídím ten vstup nováčků do gardy," odpoví Nathaniel.
"Jistě, pane! Na mě se můžete spolehnout!" vyhrkne Tobias a na jeho tváři se alespoň na chvíli objeví úsměv, který jeho tváři tak sluší, pomyslí si Nathaniel, škoda, že ho je poslední dobou vidět tak zřídka.
"Tak nás omluvte, pane." S těmito slovy se Tobias Nathanielovi mírně ukloní a následně kývne na Samuela, aby ho následoval. A tak byl Samuel nucen opět jednat tak, jak rozhodli jiní, respektive Nathaniel, což ho znovu pořádně nakrklo. Ještě se naposledy otočil, aby mohl Nathaniela , který se podle něj musel skvěle bavit, počastovat smrtelným pohledem. Ale Nathaniel ho opět nevědomky dostal do kolen.
Zase ten úsměv. A sakra! Jsem v loji. pomyslí si Samuel
Jasně že seš! odvětí mu vnitřní hlas.
Nathaniel si oddychnul a s úsměvem se díval na záda vzdalujícího se Samuela.
Tak aspoň na chvíli bude jeho výsost v bezpečí. Kapitán totiž Tobiasovi věřil stejně tak, a možná i o trochu víc, než sám sobě.
Kdyby se něco zvrtlo, tak se o něj Tobias postará. pomyslel Nathaniel. S tímto se mohl vrhnout do své práce, která se mu mezitím nahromadila.
To Samuel, následující Tobiase byl proveden veškerými vojenskými budovami a seznámen se svými povinnostmi, které byly s jeho novou funkcí spojené.
To sem ale chudák! Hořekoval v duchu Samuel, když už mu hlava praskala náporem nových informací. A když viděl, že se Tobias nadechuje k další kaskádě pouček a nařízení, byl nucen jednat.
"Mohl bych mít dotaz?" otáže se. Oslovení vynechá, protože si není jistý, jak vůbec svého průvodce má titulovat.
,,Ale jistě, pane, jen se ptejte," odvětí Tobias
Aha, tak já jsem tady ten s vyšší hodností. probleskne Samuelovi hlavou.
,,Proč ste se tak divil, když mě Vám kapitán představil jako svého pobočníka."
"Na to je jednoduchá odpověď, pane." odpoví Tobias, "kapitán si nikdy, alespoň co je tady v Alastrii, nevybral žádného pobočníka. Víte, titul pobočníka je velmi vážená funkce. Pobočník a jeho pán jsou si lidé velmi blízcí. Tráví spolu hodně času. Pobočník je takovým důvěrníkem svého pána. Stará se o něj a samozřejmě ho chrání. Pro každého vysoce postaveného člověka je pobočník důležitý, může na něj totiž naložit část svého břemene." Tobias se odmlčí a pohlédne Samuelovi přímo do očí.
"Kapitán si váží všech svých podřízených a pečlivě se o ně stará, což je asi jeden z důvodů, proč byl až do teď bez pobočníka. Být pobočníkem je docela zátěž, ale jsem rád, že teď kapitán má Vás." S těmito slovy ukončí Tobias svůj proslov a usměje se na Samuela.
"Víte co? Pro dnešek už toho necháme, ano? Věřím, že to základní jsem Vám řekl a zbytek jistě pochytíte časem."
Bezva! Zajásá v duchu Samuel. Už bych asi víc stejně nezvládl.
"Tak teďka Vás zavedu za kapitánem, už by ten výběr nováčků mohl být u konce, a vy se budete moct pustit do práce," promluví opět Tobias.
To né! Úpí Samuel, další práce už ne! Poslušně ale následuje Tobiase.
Hm, ale ty informace o pobočnících se mi hodí, přemítá v duchu Samuel. Zajímalo by mě, jestli takhle o Alexejovi přemýšlí i bratr. Sice ho,jako svého pobočníka, trápí, ale bez něj neudělá ani krok. Usměje se při vzpomínce na některé kousky svého bratra. Potom ale posmutní.
A co jsem pro Nathaniela já? Jsem sice jeho pobočník, ale bude mě tak brát? Nebudu mu místo pomoci spíš překážet? Přebral za mě zodpovědnost, a tak místo aby pobočník chránil svého kapitána, tak bude kapitán chránit svého pobočníka… Tak to teda ne! Okřikne se Samuel, takhle to rozhodně nebude! Pryč s depresemi! Ukážu tomu svému ochránci, že nejsem to lehkomyslný princátko, za které mě pokládá. To ještě uvidí, zač je toho loket.
S tímto novým předsevzetím dorazil Samuel na nádvoří, kde právě končilo rozřazování nováčků. Tobias se Samuelovi mírně uklonil a nechal ho tam na pospas Nathanielovi, který si to namířil, po rozloučení s jednotkou, přímo k Samuelovi. Ten si ještě chvíli dovolil pokochat se pohledem na Nathaniela, kterému se z copu uvolnilo několik pramínků dlouhých vlasů, které se mu kroutily podel obličeje. A Samuel teď poprvé zalitoval toho, že kapitán nosí masku.
Co to jen skrývá? Opravdu nějakou jizvu? Či jiné znetvoření? A Samuela začaly najednou svrbět prsty. Byl v pokušení tu masku strhnout a podívat se kapitánovi konečně do tváře. Ovládl se ale, a počkal až k němu Nathaniel dojde.
Tímto večerem počínaje začal kolotoč každodenních povinností. Hlášení, kontroly, výcvik či hromada jiných záležitostí zaměstnávali Nathaniela i jeho nového pobočníka naplno. Kapitán viděl, že toto kvantum úkolů Jeho Výsost velmi vyčerpávají, ale mlčel. To odhodlání, s kterým se Samuel vrhal do nových a nových úkolů, ho překvapilo. Musel si na prince poupravit názor. Nejenže to byl velmi pohledný mladík, byl ale i vysoce inteligentní. A pro Nathaniela bylo velmi obtížné hledat na něm nějaké chyby.
Ten kluk se mi dostává pod kůži a to je nebezpečné, uvědomí si Nathaniel asi po měsíci jejich společné práce.
To si nemůžu dovolit, posmutní kapitán.
S tím také vejde do své kanceláře a následně zalape po dechu.
Tohleto mi nedělej. To ne! Zaúpí Nathaniel. Za jeho stolem totiž sedí Samuel. Ne nesedí. Spí. Usnul při psaní jakéhosi hlášení. Hlavu si podepírá levou rukou a pravá ještě drží pero. Část jeho tmavých vlasů se mu svezla do obličeje, který tak velmi krásně orámovala.
Nathaniel si jen povzdechnul. Věděl moc dobře, že by měl odejít. Rozum mu radil zavřít dveře a nechat prince, ať si spí u stolu. Ale srdce chtělo něco jiného. A srdce přehlučelo námitky rozumu a začalo jednat.
Nathaniel se k princi pomalu přiblížil. Sklonil se nad ním a z tváře mu odsunul několik pramínků vlasů a i když rozum křičel ne!, srdce šeptalo ano. A tak se kapitán začal k Samuelovi sklánět. Už chybělo jen pár milimetrů. Když v tom se princ ze spaní pohnul. Nathaniel zamrzl v té pozici, ve které byl a čekal. A v duchu si nadával.
Co sis to o sobě myslel, ty pitomče, vždyť… Dál se nedostal, protože princovi začala sjíždět hlava a hrozilo, že se praští o desku stolu. Kapitán proto jednal. Velmi jemně a zlehka zvedl Samuela do náruče s tím, že ho přenese k pohovce, kam ho uloží. Nepočítal ale s tím, že se k němu princ přitulí a chytí ho ze spaní za rukáv. Nathaniel si jen v duchu povzdychl a pokračoval se svým břemenem k pohovce. Tam ale narazí na problém. Samuel se totiž jeho kabátu odmítal pustit a kapitán by mu nerad při páčení své uniformy zlomil prsty.
Co naplat, pomyslí si Nathaniel a kabát, kterým potom prince přikryje, si sundá. Potom se po špičkách vyplíží z kanceláře a potichu za se bou zavře dveře.
Ráno Samuela vzbudí sluneční paprsky. Ten jen zamrká při pohledu na strop a chvíli přemýšlí, kde to vlastně je.
Asi jsem musel usnout v kanceláři, ale proč ležím tady? poté si všimne kabátu, kterým byl přikryt.
Tak proto ty sny, pousměje se. Poté ale neodolá a ještě na chvíli se přitulí k Nathanielovu kabátu a nasaje tu vůni, která ho pronásledovala i ve snech. A když tak sedí na pohovce s vypůjčeným kabátem kolem ramen dojde mu jedna skutečnost, které se nevyhne.
Můžu si nalhávat co chci, ale faktem zůstává, že jsem v loji. Ten mrzoutský, věčně ignorující mě kapitán mě dostal. Jsou to muka, když se ho nemůžu ani dotknout, ani ho pohladit. Hrozně rád bych znovu zakusil ten pocit, když mě jeho paže obejmou, smutně se usmál.
Musím dát svému vnitřnímu já za pravdu. Je to tak. Užírám se žárlivostí. Když vidím, že čas tráví se svojí jednotkou a ne se mnou. Každého, kdo se ho jen dotkne, bych na místě usmažil. Ale co naplat. Tohle nemá budoucnost. Jsme úplně rozdílní lidé z rozdílných světů, jejichž cesty se jen na chvíli spojily…
A tak Samuel opět provedl své oblíbené dechové cvičení na uklidnění. Moc mu to ale nepomohlo, jako vždy, když šlo o Nathaniela. Princ ale ani nestačil vstát, když se ozvala pekelná rána. Následně se prudce rozrazily dveře a dovnitř vpadl Tobias.
"Pane! Musíte okamžitě vypadnout!" zařval a už táhl prince ze dveří.
"Co se děje?" křičel zmatený Samuel, když běžel za Tobiasem, který ho vedl palácem.
"Další útok, můj pane!" křikl Tobias a razil si cestu skrz dav obyvatelů paláce.
Za chvíli doběhli do hodovní síně, kde mezitím Nathaniel udílel pokyny vojákům: "Ať deset lidí střeží severní vchod a pošlete někoho i na hradby!" Potom se kapitán otočil a spatřil prince
Uf, vypadá jen zmateně, ale nic mu není. Tímto zjištěním spadl Nathanielovi kámen ze srdce.
"Tobiasi, prosím tě, vem to za mě." poprosí vojáka kapitán a vykročí k Samuelovi.
"Musíte okamžitě zmizet, můj pane," pronese šeptem a táhne Samuela dalšími chodbami.
"Ale co můj bratr!?" vyhrkne zoufale princ.
"Nebojte. Zaútočili jen na několik vojenských budov. Váš bratr je v bezpečí. A nezapomeňte, že má svého pobočníka."
To ano. Alexej se o bratra postará, pomyslel si Samuel, když v tom vrazil do Nathaniela , který prudce zastavil
"Co se …?" nestačil ani princ doříct a už byl vmáčknut do nedalekého výklenku. Nathaniel mu pro jistotu ještě přikryl ústa rukou. Ani ne za pět vteřin poté kolem nich prošel stín, který zvířil usazený prach a přinesl s sebou chlad. Samuel se musel chtě nechtě zatřást. Nebylo to ale jenom chladem, bylo to i něčím jiným. To něco, co kolem nich prošlo s sebou přinášelo i zlo.
Nathaniel ale nelenil, vyskočil z úkrytu a zamumlal něco, čemu Samuel nerozuměl. V jeho rukou se objevily dvě zářící kole, které Nathaniel poslal na stín.
Samuel očekával, že se ozve nějaký hluk, ale nic se nestalo. Vykoukl tedy zvěda zpoza svého úkrytu. Neviděl nic, jen Nathaniela, který stál k němu zády. Vydal se proto tedy k němu. V ten moment se okolo něj prohnal prudký vítr, který mu serval stuhu a vlasy se mu rozlily po zádech jako temné nebe.
"Kapitáne?" ozval se rozcuchaný Samuel.
Nathaniel se okamžitě otočil a jen zasyčel: "Co tady k čertu děláte?! Řekl jsem Vám snad, ať vylezete? Neřekl! Tak co se tady motáte! Nepřítel tady ještě mohl být a …"
"Ale není," skočil mu do řeči princ, "Vy ste se o něj postaral. Věděl jsem, že to zvládnete." odpověděl s jistotou v hlase Samuel a ještě dodal: "Já Vám totiž věřím."
Těmito slovy dostal Nathaniela do kolen, totálně ho vykolejil.
Pane bože, teď ne! úpí kapitán, tyhle projevy a úsměvy mě ničí.
A byl tak zaskočený, že si nevšiml toho, čeho si všimnout měl, a zareagoval tak pozdě. Slyšel už jen svistot a stačil se jen tak tak postavit před prince, aby ho kryl. Jeho zranění ale nezabránil. V ten samý okamžik, kdy se Samuel chytil za ruku a mezi prsty mu tekla krev, v ten samý okamžik se Nathaniel sesunul do kleku.
"Ne!" křikl princ, ale kapitán na to nedbal a švihl rukou, z které se uvolnil paprsek světla, jenž zneškodnil skrytého útočníka. Až potom se otočil na bledého Samuela.
Mezitím se k nim začali sbíhat obyvatelé paláce.
Bylo po všem.
Princ ale nic z toho nevnímal. Jediný, kdo pro něj byl důležitý, byl Nathaniel. Mohl ho ztratil a za všechno může jen on sám. Kdyby nevylezl z úkrytu, bylo by všechno v pořádku.
Už je to dobrý, říkal si sám sobě a chtěl tuhle nastalou situaci nějako odlehčit a uzavřít. Zeptal se proto Nathaniela, který se právě pracně zvedal ze země: "Tak takhle chráníte svého pána?" Čekal, že Nathaniel mu obratem odpoví něco kousavého, ale to se přepočítal.
"Máte pravdu, můj pane! Tohle byl důkaz toho, že jsem v úkolu, který mi byl svěřený, zklamal. Velice se omlouvám. Okamžitě zajistím, aby Vás hlídal někdo schopnější." Po těchto slovech se uklonil a odcházel.
Bude to tak lepší, můj princi. Stačil okamžik a ztratil bych tě. Tohle byla ukázka toho, jak se mi situace vymkla z rukou. Od teď se musím od tebe držet co nejdál kvůli tvojí bezpečnosti. Už se asi nikdy nesetkáme. Ten měsíc, co jsme spolu strávili, byl pro tebe jen krátkou epizodkou v tvém životě, ale pro mě je to ta nejcennější vzpomínka, kterou si uzamku ve sví´ém srdci. Sbohem můj princi.
Samuel jen němě zíral na vzdalujícího se Nathaniela, a tak si ani nevšiml, že po kapitánovi zůstávají na zemi stříbrné stříkance.
Princ se následně otočil, prodral si cestu shlukem lidí a důstojně odkráčel do komnat svého bratra. Jakmile za sebou zavřel dveře, tak se svezl na podlahu a roztřásl se. Stále dokola si opakoval, že takhle to bude nejlepší, ale ani v nejmenším mu to nepomáhalo. A tak mu po tváři začaly kanout slzy, které se spolu s krví vsakovaly do uniformy pobočníka.
Komentáře z Blogu.cz:
Akyra |
Nádherný dílek Lexi fakt povedený a máš u mě diplomek:)
krásná kapitola. je mi jich trochu líto. a sem hrozně zvědavá kdo vlastně ten nathaniel je. to neni samo sebou.
Napínavý jak kšandy hone další díleček
To se nedá vydržééét!!!;)
To se nedá vydržééét!!!;)
Dobre sa to vyvíja... Ako všetci sa teším na ďalšiu kapitolu a som rada že už si Nathaniel vyjasnil čo cíti =)
wow...nadhera!!! uz sa neviem dockat pokracovania =) rychlo prosim =)
Vydařená povídka, hezky napsaná, zajímavá...
jsem zvědavá, jak to bude pokračovat a co pod maskou ukrývá Nathaniel
(nějak jsem si ho oblíbila a Alexeje taky ^.^)... a těším se, že napíšeš
něco i o Samuelově bratrovi a Alexejovi ^_^
Propadla jsem závislosti..
Máš hrozně čtivý styl psaní a příběh mě naprosto pohltil... Jen tak dál..
Máš hrozně čtivý styl psaní a příběh mě naprosto pohltil... Jen tak dál..
Jsem tu trochu pozdě, ale o to to bylo
perfektnější. Moc se mi líbí a doufám, že brzy bude pokračoavání a i
hezký konec a opravdu to nemají lehké, ale myslím, že to zvládnou.
Píšeš opravdu dobře a čitvě. Jsem ráda, že jsme ten příběh objevila.
Žádné komentáře:
Okomentovat