Shonen ai/Yaoi povídky by Lex-san: Carpe noctem

Ahoj!

Tak jsem opět zde s dalším dílem nového cyklu. Musím se přiznat, že jsem druhý díl nějako rozepsal a pořád se ještě nemůžu zastavit. Proto jsem si ten svůj výtvor znovu přečetl a prostě to utnul v jednom bodě, o kterém si myslím, že není nejhorší...

A o čem to dnes bude? Minule se nám představil Ezra a teď to bude nikdo menší než sám Jah. Jak se samotářská bůh vypořádá s nezvanou návštěvou? On, který lidi zrovna dvakrát nemusí. Ale pozor, Ezra není jen tak obyčejný člověk...

Jah

Pokud bych měl hodnotit dnešní den, tak mě nenapadá jiné slovo než otravný. Jediné, co si přeji, je to, aby mi všichni dali pokoj. Ale dnes byl les plný otravných lidí, kteří vyluzovali otravné zvuky a ještě měli chuť mě otravovat. Musel jsem se uchýlit dokonce k takovému ústupku, že jsem se ukryl do stínů. Já, bůh Měsíce, kterému to tady všechno patří, se na svém vlastním území schovává jako ten poslední zloděj. Myslel jsem si, že když dám najevo, že nemám o lidské pokolení ani ten nejmenší zájem, tak se jim budu zdát neperspektivní a odtáhnou za lepší kořistí. Ale to jsem se v lidech spletl, čím víc je odháním, tím víc ke mně lezou.

Jako štěnice, pomyslím si temným úšklebkem a představuju si to, jak tyto štenice jednu po druhé zašlapuju. Každým pomyslným křupnutím se mi zlepšuje nálada. Otočím se proto na podpatku až za mnou zavlají mé temné vlasy a radši ustoupím. Ne, to není ústup, přesvědčuji sám sebe. Není tady nic, na co bych se díval, tak proč bych tady měl setrvávat?

Zatímco směřuju na jediné místo, kde bych měl mít klid, tak si s lítostí uvědomím, že tomu tak dneska asi nebude. Opravdu, dnešek je otravný. Počítám s tím, že mi nezbude nic jiného, než se připravit na nezvané návštěvníky. Rok co rok se najde nějaký pitomec, který si myslí, že oplývá nějakou super schopností, která mě uchvátí a já si jej vyberu. Už jen z pomyšlení na to se mi chce velice nehezky smát a začínám osnovat plán, jak všem těmto imbecilům jednou pro vždy ukázat, že nemám o lidi zájem. Bude to chtít radikální metodu, ne takové slaboučké odhánění, které jsem praktikoval v minulosti. Ostatním se to jistojistě nebude líbit, ale já to jejich odsouzení přežiju. Taky toho kvůli lidem nadělají. Je mi z toho na nic. Lidé na nás visí, jako nějaké závaží a nic z toho pro nás neplyne. Opravdu nechápu ostatní, co na těch tvorech vidí.

V těchto myšlenkách dojdu až ke svému cíli a na chvíli se zastavím. Opustím stíny a jen se chvíli kochám okolím. Jsem sice noční bůh, ale přiznávám, že i den má něco do sebe. A hlavně, v tuto dobu mám volno, a tak si jej přeji strávit tak, já chci, a ne že se tady budu potýkat s nějakým nedochůdčetem.

To mě přivádí k myšlence odpuzení přijívších vetřelců. Bude to chtít něco pořádného. Něco, co je donutí nejen opustit tohle místo, ale i školu. Něco, při čem se budou v noci, v čase mého panování, budit strachy. Na tváři se mi objeví úsměv, za který by mě jistě Haštal minimálně kousnul.

Když se mi mé myšlenky zatoulají k mému čtyřnohému příteli, tak najednou zpozorním, něco se děje. Natáhnu se po stínu nejblížšího stromu a pádím rychlostí myšlenky k místu, kde jej tuším. Ocitnu se na kraji lesa, až moc blízko škole. Okamžitě vkloznu do stínu, do jiného stupně reality, kde mě nemohou ti studentíci ani cítit, natož mě vidět. To ale neplatí pro Haštala, který ke mně právě přibíhal. Radostně mě přivítá a já se nadechuju k otázce, když koutkem oka zaregistruju někoho, jak vychází z lesa. Ignoruju ho, ale jak vidět, ten otrava to jen tak nevzdá. Mě sice nevidí, ale Haštal vzbuzuje dost pozornosti. Už už se svého společníka chystám též ukrýt, když mě zničeho nic přistane na tváři pěst. Jen heknu a kecnu si na zadek. To jsem vážně nečekal. To individuum mě praštilo, jen tak a teď mě k tomu ještě ignoruje a odhání Haštala, který se mi zcela nepokrytě směje.

Jen počkej, ty červe! zavrčím v duchu. A plánuju krutou pomstu jak tomu lidskému tintítku, tak i té kouli chlupů, která se teď skoro až svíjí smíchy. Stáhnu Haštala k sobě do stínu a opět se chopím stínu stromů a jsme pryč.

"Můžeš mi prozradit, co to jako mělo znamenat?" optám se nakvašeně Haštala, který se spokojeně skulí do trávy.

"Co by?" opáčí štěkavě to stříbřité stvoření a zamíří směrem k mé svatyni. "Dostal si pořádně na budku."

"Asi jsem špatně využil stínů," zauvažuju a neberu v potaz vysmátý obličej svého společníka. Však já to ten tvůj úsměv vymažu z obličeje, pomyslím si spokojeně.

"Ale neboj, takováhle chyba už se nebude opakovat, mám v plánu si trochu procvičit své umění," pronesu k postavičce před sebou. Haštal se okamžitě přestane prodírat přerostlou travou a otočí se na mě.

"Co máš v plánu? Ať je to cokoliv, okamžitě toho nech!" nabádá mě, ale má smůlu, já už se rozhodl.

"Řekl jsem jim nespočetněkrát, že nechci žádného společníka a aby mě nechali na pokoji. Pokud dnes někdo přijde, tak to bude porušení mého přání a za to bude dotyčný potrestán." pronesu tvrdě a začnu k sobě stahovat stíny. Cítím sice na sobě nesouhlasný Haštalův pohled, ale jen se ušklíbnu a pokračuju v práci. Přinutit okolní přírodu za slunečného dne, aby se mnou spolupracovala bylo sice krapet náročné, ale pro tento úkol bych obětoval i svoji ruku, jen abych všechno pečlivě připravil. Cítím, jak si příroda dává říct a pozvolna se mění. S pořádným zadostiučením cítím, jak mi v těle vybruje síla, která uvolňuje moje schopnosti a já připravuji dokonalou past, teď už jen počkat na kořist…

Ezra

Opět si na zádech nadhodím přeplněný vak a snažím se tak odlehčit bolavým zádům. Vůbec jsem netušil, že svým podpisem pod ten pitomej úkol vyvolám takový rozruch. Okamžitě totiž ke mně přispěchal nějaký člověk s brejličkama. Noah do mě ještě stačil dloubnot, že je to prý místní knihovník a ať se chovám mile. Jen jsem se ošil a nechal na sebe dopadat vodopád slov o tom, co jsem svým podpisem vlastně stvrdil. Jestli prý vím, kdo je bůh Jah, že nestojí o lidské návštěvy atd. Když jsem mu to odkýval, s tím, že mi práce venku mimo lidskou i tu božskou společnost nevadí, tak se ten maník jen zběsile usmál a začal mě zásobovat dalšími pokyny. Ještě teď mě z toho brní hlava. Poté mě odtáhnul do svého království a nacpal mi nějaké svitky s informacemi o dotyčné svatyni a mapu, kde ten objekt vůbec najít. Potom jsme prolítli skladem i kuchyní a výsledkem je můj vak po okraj nacpanej od malinového koláče po základní nářadí k opravě svatyně.

Následně jsem se rozloučil s Noahem s tím, že se snad co nejdřív potkáme, a ihned poté jsem vyrazil. Měl jsem sice v plánu se v té škole moc neukazovat, ale Noah ví, jak na mě. Ještě za mnou hulákal, že jsem mu slíbil, že budu chodit do téhle školy, což obnáší psaní týdenní zprávy o mých pokrocích ve vybraném úkolu a taky prý tady neuvěřitelně vaří, tak že mě čeká na večeři.

Musím mu dát za pravdu, chrochtám si v duchu, když olizuju prsty po malinovém koláči. Zběžně kouknu na mapu a ujistím se o svém správném postupu.

To mu ten svatostánek nemohli postavit trochu blíž? postěžuju si, když cítím, jak se mi lehké triko lepí na tělo. Je teplo a těžkej náklad dělá svoje. Vidina že tohle budu muset absolvovat každej den mi na náladě moc nepřidá. Ale to bych nebyl já, abych na něco nepřišel. Mám v plánu si tam většinu věcí nechávat. Komu by to tak mohlo vadit? Nikdo tam ani nepáchne, tak co.

Už se chci natáhnout pro další koláček, když v tom to ucítím. Někdo si tady hrál se silou. Dost peprně zakleju a místo sladkého pečiva se natáhnu po své kataně. Další cesta proběhne zcela v jiném duchu. Pohybuju se ostražitě a dávám pozor na každý zvuk. Když v tom se přede mnou les rozestoupí a já se ocitnu v malém údolíčku, které by za normálních okolností bylo velice malebné, ale teď připomíná spíše zatuchlou bažinu. Nohy se mi okamžitě proboří do hnilobné vody a ozve se zlověstné zapraskání. Na něco jsem na dně šlápnul. Stačí mi zběžný pohled, abych věděl na co. Údolí totiž není svatyní, ale hřbitovem. Náhrobky jsou z většiny pobořené a těch několik co stojí, je pokryto silnou vrstvou mechu. Obezřetně se pohybuji směrem, kde tuším pevnou zem a zanedlouho se ocitnu opět na suchě a pevné zemi. Sice jsem vylezl z toho hnusu, ale teď přímo cítím, jak se po mě natahují stíny. A není to jen pocit. Asi jsem probudil obyvatelé tohohle smutného království, protože jinak si mrtvé vstávající z hrobu neumím vysvětlit.

/1.díl/ /3. díl/

Komentáře z Blogu.cz: