Shonen ai/Yaoi povídky by Lex-san: Carpe noctem

Ahoj!

Dle provedeného průzkumu se zařizuji. Pod perexem máte další díl tohoto cyklu a příští týden se zde objeví přednastavená další kapitola.

A dnešní díl? Dozvíte se, jak se Ezra vypořádal z nepříjemnou situací a co na to Jah. Musím se upřímně přiznat, že jsem si tento cyklus představoval krapet jinak, ale příběh si dělá co chce a výsledky už můžete posoudit samy/i.

Tady se teď loučím a příští týden opět nashle...

Ezra

"Vítej!" ozve se mi za zády a já se opatrně otočím. Za mnou stojí vysoká postava oděná do černé kápě, z pod které splývají dlouhé smolně černé vlasy. Zadívám se nejprve na ni, poté na živé mrtvé a potom opět na toho zakuklence. Následně schovám katanu a natáhnu se pro lahodný koláček.

"Doufám, že nečekáte, že budu tady ten sajrat uklízet," zahuhňám s plnou pusou a projdu kolem nehybné postavy. Porozhlídnu se kolem sebe, ale nemůžu najít žádné místo, kam bych moh´ odhodit nacpanej vak.

"Je mi jasný, že tady moc návštěv nemíváte, ale takhle tady nemůžu pracovat, můžete tuhletu úžasnou scenérii změnit? Rád bych si sednul a občerstvil se, ale válet se mi v tomhle hnusu vážně nechce."

Zatímco čekám na jakoukoliv reakci od toho pana tajemného, tak si všimnu stříbřitě bílého chvostu.

"Jé, co ty tady?" podivím se, když poznávám korsaka z rána. "Nechceš spíš koláček, než tyhle zahnívající mrtvoly?" optám se ho a nabízím mu díl svačiny. Lištička si kousek vezme a k mému úžasu prohodí: "Vzdej to, tohle ti nevyšlo." a zakousne se do sladkého pečiva.

Urychleně se otočím a vidím už jen poslední zbytky bažiny, ze které se vyklubalo příjemné údolí s dravější říčkou a svatyní ohraničenou velkými kameny a starými stromy. Jen vzhled mého uvítajícího zůstal stejný. Ignoruju ho. Když on se nemá k tomu se vymáčknout, tak já jej nutit nebudu. Dost na tom, že jsem se těšil, že tady budu sám a mám tady nechtěnou společnost. To mě ještě donutí se na něj naposledy obrátit.

"Ehm, jestli to je všechno, tak můžete klidně jít, o zbytek se tady už postarám sám." A s pocitem, že jsem všem společenským pravidlům učinil za dost se vypravím ke svatyni.

Jah

Kdyby to nebylo pod mojí důstojnost, tak bych peprně zanadával. Tenhle vývoj situace jsem absolutně nečekal. Ten lidský tvor měl vzít nohy na ramena, když viděl můj výtvor. Ale nějak to nevyšlo, nejen že se nebál, on byl připraven se bránit a po chvilce dokonce přišel na to, že to vše není skutečné! Ale jak?

Rychle se otočím za vzdalující se postavou a nevím co mám dělat. Já, Jah, bůh měsíce, nevím, jak mám jednat s mizerným človíčkem. Důstojnost mi sice velí otočit se na podpatku a ignorovat nastalou situaci, ale mé zvědavější já nakonec přiměje nohy k pohybu.

Vetřelec zrovna obchází moji svatyni a vůbec, ale vůbec si mě nevšímá! To mě vytočí. Sice si pořád stojím za tím, že mi lidi můžou políbit díru, ale tohle už je moc. Nikoho jsem sem nezval, takže co tady dělá tenhle? Nechová se jako ti před ním. Přišel přece kvůli mně, ne? Tak proč mě teda ignoruje? Vůbec to nechápu, ale nemůžu se přece doprošovat vysvětlení, to by bylo pod mojí úroveň. A tak jsem sám sebe zahnal do kouta. Mlčet se mi nechce a mluvit s ním nemůžu. Vše se ale vyřeší bez mého zásahu.

Neznámému vetřelci bylo totiž teplo. Pokud tedy mohu takto soudit z trika, které se mu lepilo na jeho tělo. Nenápadně kouknul po nedaleké říčce a chtěl si zpocený kus oblečení stáhnout přes hlavu, když najednou zaváhal. Škoda, veliká škoda…

Ezra

S prohlídkou té zchátralé hrůzy, které se říká svatyně, jsem skončil. Než to tady dám dohromady, tak zešedivím a budu mít vousy do půl pasu. A aby toho nebylo málo, tak je tady teplo jako v sauně. Omrknu nedalekou říčku a už osnuju plán. Mám ještě trochu času, než se bude podávat večeře, na které se očekává moje přítomnost, tak proč se nesmočit a trochu se nezotavit v lákavém stínu stromů obklopujících svatyni?

Už už si sundávám horní část oděvu, když mi dojde, že tady nejsem sám. Úplně jsem totiž zapomněl na přítomnost toho individua ( a Haštala, jak se mi korsak představil, tím nemyslím). Čekal jsem, že po tom uvítání bude mít splníno a přesune svůj zadek jinam. A ne, vůbec jsem se mu nedíval na zadek ani nikam jinam.

Hodím po temné postavě pohledem a přemýšlím, jak se jej co nejrychlejc a co nejefektivnějc zbavit. Tím myslím, že už by tady nezavázel a já měl do budoucna volné pole působnosti.

Pořád nevím, co je přesně zač, ale božskou mocí mi zavání na sto honů. A od takových je nejlepší držet se pěkně daleko.

A pak mi to docvakne. No jasně, že jsem ale pěkbej blb! Tenhle maník má jistojistě něco dočinění s Jahem, takže…

Na víc nečekám a začnu jednat. Rozehraju mu tady pěkný divadýlko.

"Ehm," odkašlu si nesměle a podívám se na svého "společníka". Odpovědí mi je jen povytažené úzké obočí.

"Já… chtěl jsem se jen zeptat, jestli jste bůh?" pokračuju opatrně a začnu se tajemnému cizinci přibližovat. "Protože vypadáte jako nadpřirozené stvoření."

"Vypadám?" zeptá se mě s neutrálním výrazem cizinec.

"Víte," pokračuju s tou komedií. "Jsem student místní školy a moc jsem se chtěl setkat s Jahem." vysvětluji nadšeně. Musím ještě něco dodat. Co jen to všichni vždycky kvílí, když mluví o těch úžasných bytostech? Jo, už vím.

"Myslím, že bych byl jeho ideální společník." Přesně tak, jen se hezky pochválit a teď se musím blízknout nějakou tou super schopností a zároveň se úplně schodit. Ale jak?

Když v tom jsem si všimnul Haštala a bylo vyhráno.

"Umím totiž komunikovat s přírodou." slyším sám sebe a ani nemůžu uvěřit, jak mi to hezky jde. A teď třešnička na dort.

"No fuj, pavouk," oklepu se hraně a předvádím, jak ze sebe smetám imaginární stvořeníčko. Teď se zastavit a zahrát přistiženého při činu. Sklopit oči. Ano, to je ono a teď tečku.

"Jak už jsem říkal, rozumím skvěle přírodě, třeba támhle ta stříbrná liška…" odmlčím se, abych se mohl otočit na Haštala, když si uvědomím, že už tam není. Otočím se tedy zpět a zjišťuju, že jsem tady sám. Můj společník se vypařil. To bylo rychlé. A ani jsem na něj nemusel jít se svlíkací částí. I když hluboko uvnitř sebe cítím, že by nebylo marné přitisknout se k té lákavé postavě. I kdyby to mělo být na tu malou chviličku, než by mě odstrčil. Tyto pocity ale rychle zadupu do země. Bohové umí lidi zlákat rozličnými způsoby, ale ten, kdo na to vždy doplatí, je vždy a jen člověk.

S takto chmurnými pocity se shýbnu pro poloprázdný vak, protože vše potřebné si tady nechám na zítra, a zamířím si to ke škole. Je mi sice teplo a rád bych se před odchodem smočil, ale radši to udělám až v areálu školy. Tady a teď se totiž cítím až moc divně a na jeden den toho bylo na mě až moc.

/2. díl/ /4. díl/

Komentáře z Blogu.cz: