Shonen ai/Yaoi povídky by Lex-san: 11. díl

Zdravím!

A je to tady, poslední střípek vztahu mezi inspektorem a jeho seržantem. Těšíte se? Chci jen předestřít, že nás pak čeká ještě jeden střípek, něco jako epilog, poodhalení toho, kam ti dva budou směřovat dále.

Jen ještě k názvu, nenarážím tady na seríál Elementary, nemá to s ním nic společného, jen se mi po dlouhé době líbil český překlad názvu u anglicky mluveného seriálu. Plus to sedne k tomuto střípku jak pr*el na hrnec .

Robert musel urychleně překřížit ruce před sebou a radši si sedl do křesla. Ne na pohovku, i když zde bylo ještě místo

, ale pokušení bylo až příliš velké. Bylo úterý večer, které společně se svým seržantem trávili u Robieho doma. Dnešek byl namáhavý den a tak se nebylo co divit, že James před pár minutami usnul na gauči. Robert mu alespoň sundal boty a jeho dlouhé nohy složil na pohovku doufaje, že se James zítra neprobudí s bolestmi zad. Ještě ho přikryl dekou a pak se jen díval. Věděl, že to není zrovna dvakrát slušné, ale nemohl si pomoct.

Dovolil si tichý povzdech. Jejich pracovní i osobní vztah byl od Jamesova návratu z nemocnice na té nejvyšší hodnotě v žebříčku spokojenosti, přesto Robert nebyl tak úplně spokojený. I když mu hlásek v hlavě našeptával, že by měl brát co je a nedoufat v nemožné, přesto on sám chtěl víc. Kromě toho všeho, co už měl, chtěl Jamese celého. Jeho srdce, tělo i duši. Chtěl se vedle něj probouzet a spoustu dalších věcí, o kterých si nemyslel, že by je ještě mohl chtít. Nepovažoval se sice za seschlého stařečka, ale mladíkem už dávno nebyl.

Inspektor se pohodlně opřel do křesla a s pohledem na odpočívajícího Jamese začal znova vypočítávat klady a zápory toho, kdyby chtěl od Jamese víc. O hodně víc. Kladů si byl velice dobře vědom a kdyby bylo jen jich, už dávno by neváhal. Jenže zde byla pověstná ale.

Jejich věkový rozdíl, který i přes Lauřino přesvědčení nebyl zanedbatelný.

Oba byli muži, což též neulehčovalo celkovou situaci, protože ať se Robert propadne, jestli ví, jak se James staví k otázce vztahu lidí stejného pohlaví.

Byli kolegové a bůh ví, jak by se to podepsalo na jejich práci.

A hlavně, co k Robertovi vlastně cítí James? To inspektora tížilo asi nejvíce, protože James si své soukromí a pocity střežil velice pečlivě a Robert v téhle otázce tápal jako slepec ve tmě.

Přes všechny tyto otázky, které se Robiemu honily v hlavě, si nakonec únava vybrala svoji daň i na něm a on též usnul.

Ani nevěděl, jak dlouho spal, sám by přísahal, že sotva před chvílí zavřel oči, když ho něco vzbudilo a donutilo oči otevřít. A hned mu bylo jasné, co to bylo. Skláněl se totiž nad ním James a vypadal, jako kdyby se v něm krve nedořezal. Robert se ani nestačil zvednout do sedu a James byl pryč. Rychlostí blesku vyběhl z inspektorova domu a Lewis měl sto chutí toho pitomce zastřelit.

To se náš první polibek musel odehrát tehdy, když jsem o tom ani skoro nevěděl?! Vztekal se Robie a rychle vyběhl za tím potřeštěncem.

To nemohl počkat dvě vteřiny?! Mohli jsme si hezky v klidu hovět na pohovce, ale to ne! Já musím v noci běhat po Oxfordu a hledat jednoho blbouna!

"No tak, Jamesi! Stůj, prosím tě!" křikl na seržanta a doufal, že se zastaví. Což se i stalo. James se zastavil, i když lepší slovo by bylo, že ztuhnul na místě, pohled sklopený k zemi. Robert ho doběhl a už se nadechoval, ale James ho nenechal říct ani slovo.

"Omlouvám se, pane. Moc mě to mrzí. Neměl jsem… vím, že je to neodpustitelné a určitě musíte být znechucený, ale já… omlouvám se. Hned zítra podám žádost o přeřazení. To co jsem udělal…"

A Robert měl všeho tak právě akorát dost! Všechny okolnosti, které by mohly stát v cestě jejich vztahu, mu teď připadaly nedůležité a nicotné. Vždyť vše bylo tak prosté. Stačilo jen chytit jistého seržanta za kravatu a dostatečně se naklonit.

Když se po chvíli Robert odtáhnul a pohlédl do tváře svého seržanta, tak mu tento pohled vyloudil úsměv na tváři. James byl celý zmatený, ale krásně červené rty lákaly k dalšímu polibku. A Robert se rád nechal zlákat. Ještě pořád držel Jamese za kravatu a vyrovnával tak jejich výškovou disproporci.

Až třetí polibek přinesl inspektorovi dočasné uspokojení. Jamese byl zadýchaný a jeho nateklé rty od polibků dávaly všem jasně na srozuměnou, že tenhle úžasný, vysoký seržant je zadaný, takže ruce hezky pryč!

Inspektorovi samozřejmě jen tři polibky nestačily, rád by pokračoval v nastoleném tempu, jenže další

kroky jasně směřovaly k činnosti, která se sice dá provozovat i venku, ale proč si něco nenechat na potom? Robert se tedy opanoval a stále držíc Jamese za kravatu, mu pošeptal do ucha.

"Co se takhle vrátit ke mně a pokračovat v tom, co si začal?"

Jamesův jemný úsměv, který se vteřinu od vteřiny rozšiřoval dával tušit, že věci jsou na dobré cestě. Robert nebyl žádný naivka, aby věřil, že teď bude jen vše dobré, ale s Jamesem po boku ta cesta vypadala hned jasnější.

/10. díl/ /12. díl/

Komentáře z Blogu.cz:

Lului | E-mail | 19. března 2014 v 7:05 | Reagovat

*rozplývá se* Kami-sama! to je úžasné!!! *má co dělat, aby dokázala v relativním klidu sedět a psát* Škoda, že už to končí, ale už se těším na ten epilog... :3 Musím říct, že tenhle příběh si zařadím v žebříčku oblíbených o dost výš, než jsem si na začátku myslela, ale mohla jsem to tušit, když to píšeš ty... :3

Lex-san | Web | 19. března 2014 v 10:12 | Reagovat

[1]:Ty se rozplýváš a já se červenám :-D

. Moc díky za úžasnou reakci ;-)

. Vím, že je smutné, že se nám příběh chýlí ke konci, ale znáš to, když něco končí něco jiného začíná, takže... ;-)

Snad se ti mé budoucí nápady budou taky tak líbit :-D

Lului | E-mail | Web | 19. března 2014 v 21:13 | Reagovat

[2]: *vesele se culí* jop, dobrých (=tvých) příběhů není nikdy dost :3 A nemáš vůbec za co, to já děkuji, že nám píšeš takhle úžasné příběhy :3

Damien M | E-mail | Web | 20. března 2014 v 15:05 | Reagovat

Jóó, myslím, že pokud to takhle půjde dál, tak si budu muset koupit nový

stůl

. Škoda, že zachvilku linie končí, ale zase se těším na jiné cykly :)Moc děkuju úžasný díl ;)

Lex-san | Web | 20. března 2014 v 16:40 | Reagovat

[4]: A neřeknu, i když už jsem chtěl napsat, jakou další

sérii mám pro vás připravenou. Tak trochu jsem nad jejím psaním v počátcích váhal, protože se nechci v příbězích opakovat, ale teď mohu prohlásit, že už si příběh žije vlastním životem a je v něm snad i něco nového.
Moc díky za komentář a teš se na epilog :-D